Už jste je určitě mnohokrát viděli: Různě velká a různě zbarvená kola kolem Měsíce. Jak vznikají a mají vůbec nějakou souvislost s pozemským počasím?

První záznamy o kolech, obloucích a skvrnách kolem Měsíce pocházejí už z doby bronzové. Našim předkům se tehdy samozřejmě nezjevovaly na obloze žádná zlá znamení, nýbrž celkem časté atmosférické úkazy, pro které ve 4. století př. n. l. zavedl přírodovědec Aristoteles označení halo.

Halových jevů existuje celá řada a vznikají lomem a odrazem slunečního nebo měsíčního světla na ledových krystalcích rozptýlených ve vzduchu. Zmíněné ledové krystalky, potřebné pro vznik halových jevů, se nejčastěji nacházejí v jemných řasových oblacích (tzv. cirrus a cirrostratus) ve výškách, které jsou vlastní nejvyšším himálajským horám. Za nižších teplot v zimních měsících se však mohou vyskytovat i v přízemní vrstvě ovzduší.

Nejčastějším halovým jevem je tzv. malé halo (malé kolo), které má podobu světlého kruhu o poloměru 22 stupňů se středem v Měsíci. Kruh malého hala vzniká lomem paprsků na náhodně orientovaných krystalcích ve tvaru šestibokých sloupků. Paprsky se přitom odchylují od směru vstupujícího paprsku v závislosti na úhlu dopadu na boční stěnu. Nejvíce paprsků vystupuje kolem úhlu 22 stupňů, ostatní se odchylují o větší úhel. Proto je kruh malého hala poměrně ostře ohraničen směrem k Měsíci, zatímco vně malého hala pozvolna slábne. Z povahy oblaků, při kterých vznikají měsíční hala, vyplývá, že jsou příznakem přísunu teplých vzdušných hmot ve velkých výškách. To také souvisí s přechodem teplé fronty, takže měsíční kola můžeme považovat za jeden ze signálů brzkého příchodu deštivého počasí.

Zajímavé optické jevy v okolí našeho vládce noci nevznikají pouze lomem a odrazem měsíčního světla na ledových krystalcích, ale také ohybem na vodních kapičkách (ohybové jevy). Obzvlášť působivá bývá někdy tzv. koróna (dvorec, aureola), která se projevuje v podobě soustředných prstenců obklopujících měsíční disk. Má je na svědomí ohyb světla na drobných kapičkách vody obsažených v oblacích nebo v mlze. Jednotlivé prstence koróny bývají nádherně zbarvené. Nejblíže k Měsíci je modravý prstenec, vně červený až temně cihlový a mezi nimi lze tušit další barvy spektra. Nejčastěji lze pozorovat jen jeden sled duhových barev, vzácněji je možné zahlédnout až tři soustavy spektrálních barev za sebou. Koróna tak může sahat do vzdálenosti až 10 stupňů od měsíčního disku. Pokud koróně duhové zabarvení chybí, říkáme ji lidově studánka.

Vzhledem k tomu, že právě v těchto dnech se na večerní obloze předvádí jasný Měsíc, máme ideální příležitost některé z halových jevů pozorovat. Záleží jen na aktuálním počasí, který z nich to bude.


Mnohem vzácnějším, ale o to působivějším úkazem než malé halo, je velké halo (velké kolo), jehož poloměr je asi 46 stupňů. Foto: Martin Popek


Pestrobarevná měsíční koróna kolem úplňku. Foto: Petr Horálek.