Oteplování naší planety nadále pokračuje, hodnoty řady veličin dosahují rekordů za dobu měření
Oteplování naší planety nadále pokračuje. Dva poslední měsíce sice nebyly – z globálního pohledu – rekordně teplé, ale jen s malým odstupem (několik setin stupně Celsia) se umístily na 2. místě po příslušných měsících v loňském roce. Na druhé straně platí, že nejteplejších 11 říjnů bylo zaznamenáno v posledních 11 letech. A průměrná teplota za posledních 12 měsíců (od loňského listopadu) byla podle agentury Copernicus o 1,62 °C nad průměrem druhé poloviny 19. století! Vezmeme-li v úvahu prvních 10 měsíců letošního roku, pak se toto období z globálního pohledu stalo dosud nejteplejším od začátku měření. Aktuálně už je téměř jisté – přesněji pravděpodobnost je vyšší než 99 procent – že se letošní rok stane nejteplejším v dějinách měření, překoná tak dosud nejteplejší rok loňský. Průměrná globální teplota za celý kalendářní rok by poprvé v historii měla překonat 1,5 °C.
Vývoj globální teploty vzduchu od roku 1940 do roku 2024 (pro letošek předběžný odhad), zdroj: climate.copernicus.eu
Ruku v ruce s mimořádně vysokými teplotami jde i masivní překonávání teplotních rekordů. Například během letošního října zaznamenalo více než 12 procent plochy Země rekordně vysoké teploty, dosavadní říjnový rekord přitom činil něco přes 8 procent v roce 2015. Rekordy už více než rok téměř souvisle padají v tropických oblastech – tam ale s ohledem na charakter klimatu nejsou překonávány o jednotky stupňů ale spíše o desetiny, což je mediálně poněkud upozaďuje. Přitom je právě mimořádná míra překonávání rekordů, která je jedním z průvodních znaků extrémně teplého období, jaké zažíváme od začátku této dekády. V této souvislosti lze připomenout třeba rekordně teplý únor v Česku, který byl o 2 °C teplejší než dosud nejteplejší únor.
Jednou z hlavních příčin oteplování je pokračující nárůst množství skleníkových plynů v atmosféře. Pro rok 2024 očekává sdružení Global Carbon Project emise ve výši 37,4 miliard tun oxidu uhličitého. O 0,8 % tak bude překonán rekord dosažený v loňském roce. Pokud ale přidáme dopad emisí souvisejících se změnou povrchu (typicky především odlesňování), pak musíme přičíst další 4,2 miliardy. Výsledné celkové číslo 41,6 miliard tun je zhruba o 2 procent vyšší než předchozí loňský rekord. Tohoto rekordu bylo dosaženo i vlivem masivní vlny přírodních požárů v Jižní Americe, ke kterým přispěl jev El Niño a rekordně vysoké teploty.
Vývoj globálních emisí CO2 od roku 1990, zdroj: globalcarbonbudget.org
Rekordně vysoké teploty i úroveň produkovaných skleníkových plynů jdou proti očekávaní spojenému s pařížskými klimatickými dohodami. Podle nich bychom měli začít snižovat množství skleníkových plynů natolik, abychom udrželi nárůst globální teploty pod 2 °C, nicméně současná trajektorie oteplování směřuje spíš výrazně nad 2 °C. To, že jsme jako lidstvo stále nedosáhli vrcholu v emisích skleníkových plynů, souvisí s tím, že zatímco řada zemí sice přijala výraznější opatření na podporu přechodu k nízko(bez)uhlíkatým technologiím, v jiných zemích naopak produkce skleníkových plynů roste rychleji než dříve. Významnější pokles se pro letošní rok očekává zejména v Evropské unii, mírný v USA, naopak k nárůstu přispěje zejména Indie, zatímco u Číny bude meziroční změna blízká nule. Dodejme, že válečné konflikty jsou rovněž významným zdrojem emisí skleníkových plynů.
Současné tempo nárůstu skleníkových plynů znamená, že se blíží doba, kdy průměrná globální teplota trvale (nikoliv tedy po dobu jednoho či dvou let) přesáhne úroveň 1,5 °C. Podle renomovaných odhadů by to mohlo s 50procentní pravděpodobností nastat už během následujících 6 let. Je tak velmi nepravděpodobné – pokud vyloučíme mohutnou sopečnou erupci, využití metod masivního geoinženýringu ovlivňujícího klima anebo rapidní snižování fosilních paliv už během této dekády – že bychom se v příštích desetiletích dočkali roku, který by teplotně odpovídal průměru 20. století. Bohužel to s sebou ponese další nárůst výskytu extrémních jevů s významnými dopady nejen na lidstvo, ale samozřejmě i přírodní společenství včetně života v mořích.
Vývoj globální teploty vzduchu od roku 1940 do roku 2024 (pro letošek předběžný odhad), zdroj: climate.copernicus.eu
Ruku v ruce s mimořádně vysokými teplotami jde i masivní překonávání teplotních rekordů. Například během letošního října zaznamenalo více než 12 procent plochy Země rekordně vysoké teploty, dosavadní říjnový rekord přitom činil něco přes 8 procent v roce 2015. Rekordy už více než rok téměř souvisle padají v tropických oblastech – tam ale s ohledem na charakter klimatu nejsou překonávány o jednotky stupňů ale spíše o desetiny, což je mediálně poněkud upozaďuje. Přitom je právě mimořádná míra překonávání rekordů, která je jedním z průvodních znaků extrémně teplého období, jaké zažíváme od začátku této dekády. V této souvislosti lze připomenout třeba rekordně teplý únor v Česku, který byl o 2 °C teplejší než dosud nejteplejší únor.
Jednou z hlavních příčin oteplování je pokračující nárůst množství skleníkových plynů v atmosféře. Pro rok 2024 očekává sdružení Global Carbon Project emise ve výši 37,4 miliard tun oxidu uhličitého. O 0,8 % tak bude překonán rekord dosažený v loňském roce. Pokud ale přidáme dopad emisí souvisejících se změnou povrchu (typicky především odlesňování), pak musíme přičíst další 4,2 miliardy. Výsledné celkové číslo 41,6 miliard tun je zhruba o 2 procent vyšší než předchozí loňský rekord. Tohoto rekordu bylo dosaženo i vlivem masivní vlny přírodních požárů v Jižní Americe, ke kterým přispěl jev El Niño a rekordně vysoké teploty.
Vývoj globálních emisí CO2 od roku 1990, zdroj: globalcarbonbudget.org
Rekordně vysoké teploty i úroveň produkovaných skleníkových plynů jdou proti očekávaní spojenému s pařížskými klimatickými dohodami. Podle nich bychom měli začít snižovat množství skleníkových plynů natolik, abychom udrželi nárůst globální teploty pod 2 °C, nicméně současná trajektorie oteplování směřuje spíš výrazně nad 2 °C. To, že jsme jako lidstvo stále nedosáhli vrcholu v emisích skleníkových plynů, souvisí s tím, že zatímco řada zemí sice přijala výraznější opatření na podporu přechodu k nízko(bez)uhlíkatým technologiím, v jiných zemích naopak produkce skleníkových plynů roste rychleji než dříve. Významnější pokles se pro letošní rok očekává zejména v Evropské unii, mírný v USA, naopak k nárůstu přispěje zejména Indie, zatímco u Číny bude meziroční změna blízká nule. Dodejme, že válečné konflikty jsou rovněž významným zdrojem emisí skleníkových plynů.
Současné tempo nárůstu skleníkových plynů znamená, že se blíží doba, kdy průměrná globální teplota trvale (nikoliv tedy po dobu jednoho či dvou let) přesáhne úroveň 1,5 °C. Podle renomovaných odhadů by to mohlo s 50procentní pravděpodobností nastat už během následujících 6 let. Je tak velmi nepravděpodobné – pokud vyloučíme mohutnou sopečnou erupci, využití metod masivního geoinženýringu ovlivňujícího klima anebo rapidní snižování fosilních paliv už během této dekády – že bychom se v příštích desetiletích dočkali roku, který by teplotně odpovídal průměru 20. století. Bohužel to s sebou ponese další nárůst výskytu extrémních jevů s významnými dopady nejen na lidstvo, ale samozřejmě i přírodní společenství včetně života v mořích.
