Oxidu uhličitého v atmosféře stále přibývá. Letos poprvé od začátku měření zůstaly globální hodnoty obsahu oxidu uhličitého v zemské atmosféře i během svého ročního minima (dosahovaného zpravidla v září) nad hranicí 400 ppm (obr. 1). PPM je zkratka označující počet částic dané látky, v našem případě tedy oxidu uhličitého, na milión všech částic vzduchu (parts per milion). Údaje o množství CO2 v atmosféře se dlouhodobě (od 50. let 20. století) měří na observatoři Manua Loa umístěně na Havajských ostrovech (obr. 2), ale třeba i na jižním pólu.


Obr. 1: Průběh globálních měsíčních průměrů oxidu uhličitého (v ppm) od roku 2012 na observatoři Manua Loa (červeně), černá čára ukazuje měsíční průměry po odstranění sezónního cyklu, zdroj: NOAA


Obr. 2: Koncentrace CO2 (v ppm) změřená na observatoři Manua Loa na Havajských ostrovech od začátku měření v roce 1958. Červená čára ukazuje měsíční průměry, černá je zbavena sezónního cyklu, zdroj: NOAA

Proč je vlastně roční minimum CO2 v atmosféře dosahováno právě v září? Důvodem je růst rostlin – ten je největší během jara a léta na severní polokouli. V této době rostliny spotřebovávají CO2 ze vzduchu, kde pak jeho koncentrace klesá a roční minium tak nastává právě v září. Na jižní polokouli je vzhledem k podstatně menšímu rozsahu pevnin, a tedy i podobnému působení rostlin, spotřeba CO2 během tamního jara a léta (tedy našeho podzimu a zimy) výrazně menší. Nejde jen o největší hodnoty za posledních několik set tisíc let (obr. 3), ale podle vědců dokonce nikdy od doby, kdy lidstvo obývá planetu Zemi (tedy milióny let), ještě nebyly hodnoty CO2 dlouhodobě tak vysoké. Důvodem nárůstu oxidu uhličitého v atmosféře je samozřejmě lidská činnost spojená zejména se spalováním fosilních paliv - při tom se do ovzduší uvolňuje obrovské množství oxidu uhličitého, které se uložilo během geologické minulosti Země. Tuto ohromnou produkci CO2 už samozřejmě rostliny (případně spolu s dalšími organismy) nejsou schopny z atmosféry opětovně odbourat, a proto se jeho koncentrace dlouhodobě zvyšuje. Navíc jde o záležitost značně setrvalou – i kdyby dnes svět přestal produkovat CO2, než by jeho úroveň v atmosféře klesla pod hranici 400 ppm, trvalo by to řadu desetiletí. Alarmující je rovněž trend zvyšování úrovně CO2 ve vzduchu – loni šlo meziročně o největší nárůst.

Přitom je nutné zdůraznit, že značná část uvolněného CO2 skončila v oceánech. To zvyšuje jejich kyselost, což nesvědčí korálům – ostatně v ohrožení je většina světové populace těchto důležitých a současně i krásných obyvatel podmořského světa.


Obr. 3: Dlouhodobé kolísání CO2 (v ppm) v atmosféře za statisíce let (rok 1950 je označen jako 0), data byla zjištěna rozborem ledovců, zdroj: NOAA

V atmosféře samotné se nárůst CO2 projevuje zvýšením teploty v důsledku zesílení skleníkového efektu. Připomeňme, že jde o přirozený efekt atmosféry, kdy sluneční paprsky pronikají atmosférou k povrchu vcelku bez problémů. Ten se ohřívá a skleníkový efekt atmosféry pak zabraňuje tomu, aby toto teplo uniklo zpět do kosmu. Skleníkový efekt sám o sobě tedy zajišťuje podstatně příjemnější teploty na Zemi, než kdyby ho nebylo. Rostoucí koncentrace CO2 (i dalších plynů s obdobným působením) ale vede k dalšímu nárůstu teploty. V globálním průměru jde sice o malé číslo (1-2 °C), důsledky jsou ale mnohem dramatičtější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně máme za sebou nejteplejší roky v dějinách měření (tj. od roku 1880), na druhé straně s rostoucí teplotou narůstá extremita počasí. Silnější bouře doprovázené přívalovými dešti a následnými bleskovými povodněmi, delší a intenzivnější vlny veder, ale i sucha, úbytek sněhu nebo rozsahu mořského ledu v Arktidě. To je jen výběr hlavních důsledků zesílení skleníkového efektu atmosféry.

Z tohoto pohledu se jeví jako nanejvýš rozumná dohoda o redukci skleníkových plynů tak, aby nedošlo ke zvýšení průměrné teploty na Zemi o víc než 2 °C (viz obr 5). Vzhledem k velké setrvačnosti klimatického systému Země je ale nutné počítat s tím, že výrazné omezení produkce skleníkových plynů se citelněji projeví v atmosféře až za pár desítek let. Na druhou stranu, podle modelových projekcí změn klimatu je důležité jednat co nejdřív, v opačném případě budou dopady změn klimatu mnohem drastičtější a ve svém důsledku pro lidstvo nejen mnohem dražší, ale současně i ničivější.

Obr. 4: Animace denních hodnot oxidu uhličitého na světě v březnu roku 2006, zdroj: NASA


Obr. 5: Pozorované a očekávané změny globální průměrné teploty na Zemi pro různé emisní scénáře (tedy scénáře vývoje množství produkovaných emisí skleníkových plynů) do konce tohoto století podle IPCC. Změny jsou vztaženy k průměru za období 1986-2005, zdroj: IPCC