Středověké teplé období přineslo rozvoj Evropy, šlo ovšem jen o regionální výkyv
O období od 8. do 14. století (přibližně mezi léty 750 a 1350) se často hovoří jako o tzv. středověkém teplém období. V této době Vikingové obývali pobřeží Grónska, plocha polí v Evropě se rozšiřovala a stouply i výnosy z nich. O tomto období s nadprůměrnými teplotami se někdy hovoří jako o tzv. klimatickém optimu, přičemž někdy se srovnává i se současným globálním nárůstem teploty vzduchu. Jenže podíváme-li se na průběh a regionální výskyt teplejšího období ve středověku podrobněji, zjistíme, že na rozdíl od současného nárůstu teploty, se nejednalo o žádnou globálně synchronní událost. Jinými slovy, v různých částech světa vrcholilo středověké oteplení v různých obdobích, přičemž nástup vrcholu teplého počasí se lišil až o zhruba 400 let. Zato současné oteplení je pozoruhodně synchronní událostí, která se odehrává současně na 98 procentech naší planety (Nature.com).
Rozšířená představa o globální platnosti středověkého oteplení může souviset s tím, že řada dat o vývoji klimatu v minulosti byla získávána především z oblasti Evropy, kde toto oteplení probíhalo v přibližně stejné době. A navíc právě v některých oblastech Evropy, a zejména v severní části Atlantiku, byla teplota o 1 až 2 °C vyšší oproti předchozímu i následujícímu období – což mimo jiné podnítilo Vikingy v jejich kolonizačních aktivitách směrem do Grónska a Newfoundlandu. Ostatně vyšší teploty v této době jsou dobře patrné z ledovcových vrtů pořízených v Grónsku. Až s využitím dat z jiných částí světa a jejich syntézou se prokázalo, že nešlo o globálně probíhající událost. Například v tropické oblasti Pacifiku bylo v té době výrazně chladněji, rovněž tak ve vnitrozemí Asie. A nešlo jen o odchylky teploty, ale i srážek. Třeba Mayská civilizace v té době zažívala enormní sucho a o klimatickém optimu by asi nehovořila.
Odchylky teploty vzduchu pro rekonstruované teplotní řady za období 950 až 1250 vůči průměru 1961-1990, zdroj: science.org
Rekonstrukce teplotních odchylek oproti průměru 1961-1990 pro tři oblasti - modře centrální Anglie, červeně severní polokoule a zeleně mírné oblasti severní polokoule v létě. Je patrné, že středověké teplé období se projevilo výrazně jen regionálně v Anglii, kde se i například rozšířila oblast, kde bylo možné pěstovat víno. Naopak významný globální vliv na průměrnou teplotu toto období nemělo, zdroj: britannica.com
Co bylo vlastně důvodem tohoto regionálního zvýšení teplot a změny klimatu? Očividně to nemůže být oxid uhličitý nebo jiné skleníkové plyny, ty by totiž měly dopad globální (jako v současnosti). V této době ale došlo k poklesu sopečné činnosti (zmenšení zchlazujícího vlivu) a zejména zvýšení sluneční aktivity (víc energie dopadalo na Zemi).
Rekonstrukce sluneční aktivity od 9. století (sestavena na základě radionuklidu uhlíku), zdroj: agupubs.onlinelibrary.wiley.com
Výrazně se na oteplení podílely i změny cirkulace v oceánech. Pravděpodobně se vytvořila oscilace podobná tomu, co dnes označujeme jako La Niña nicméně s větší intenzitou a taky délkou trvání. Změnilo se také proudění nad severním Atlantikem, které napomáhalo přesunu teplejších a vlhčích vzduchových hmot do severní Evropy (výrazně pozitivní fáze Severoatlantické oscilace). To bylo podporováno i změnou oceánské cirkulace vedoucí k zesílení transportu teplé vody na daleký sever. A to ve výsledku výrazně ovlivnilo podmínky v Grónsku, na krajním severovýchodě severoamerického kontinentu, ale i na severu Asie, případně Afriky. Za stabilitu a dlouhé trvání středověkého klimatického „optima“ mohla i pozitivní zpětná vazba mezi kladnou fází Severoatlantické oscilace a fází La Niña v Pacifiku. Ruku v ruce se změnami proudění pak šly i změny v rozložení srážek a výskyt dlouhotrvajících suchých období.
Rekonstrukce teplotních odchylek oproti průměru 1961-1990 z různých míst a zdrojů (barevně odlišeny) od roku 700 pro severní polokouli, která ukazuje kromě posledních 100 let nesynchronní průběh teploty v různých regionech, zdroj: archive.ipcc.ch
Mimochodem kromě středověkého oteplení se občas můžeme setkat i s pojmem římského klimatického oteplení, které se vyskytlo zhruba v prvních 5 až 7 stoletích našeho letopočtu. I tehdy šlo ale o regionální a časově nesynchronní události.
Samozřejmě je nutné zdůraznit, že informace o klimatu vzdálenějších období (před nástupem přístrojových měření) jsem schopni získat pouze na základě tzv. paleoklimatologických dat (tzv. proxy data, např. ledovcové vrty, letokruhy stromů, usazeniny na dně moří). Jde tedy o nepřímé určení historických teplot, které tak může být zatíženo určitou chybou. Pro hlavní teze jsou ale data využitelná a navíc takto získané údaje potvrzuj i použití jiných typů dat.
Rozšířená představa o globální platnosti středověkého oteplení může souviset s tím, že řada dat o vývoji klimatu v minulosti byla získávána především z oblasti Evropy, kde toto oteplení probíhalo v přibližně stejné době. A navíc právě v některých oblastech Evropy, a zejména v severní části Atlantiku, byla teplota o 1 až 2 °C vyšší oproti předchozímu i následujícímu období – což mimo jiné podnítilo Vikingy v jejich kolonizačních aktivitách směrem do Grónska a Newfoundlandu. Ostatně vyšší teploty v této době jsou dobře patrné z ledovcových vrtů pořízených v Grónsku. Až s využitím dat z jiných částí světa a jejich syntézou se prokázalo, že nešlo o globálně probíhající událost. Například v tropické oblasti Pacifiku bylo v té době výrazně chladněji, rovněž tak ve vnitrozemí Asie. A nešlo jen o odchylky teploty, ale i srážek. Třeba Mayská civilizace v té době zažívala enormní sucho a o klimatickém optimu by asi nehovořila.
Odchylky teploty vzduchu pro rekonstruované teplotní řady za období 950 až 1250 vůči průměru 1961-1990, zdroj: science.org
Rekonstrukce teplotních odchylek oproti průměru 1961-1990 pro tři oblasti - modře centrální Anglie, červeně severní polokoule a zeleně mírné oblasti severní polokoule v létě. Je patrné, že středověké teplé období se projevilo výrazně jen regionálně v Anglii, kde se i například rozšířila oblast, kde bylo možné pěstovat víno. Naopak významný globální vliv na průměrnou teplotu toto období nemělo, zdroj: britannica.com
Co bylo vlastně důvodem tohoto regionálního zvýšení teplot a změny klimatu? Očividně to nemůže být oxid uhličitý nebo jiné skleníkové plyny, ty by totiž měly dopad globální (jako v současnosti). V této době ale došlo k poklesu sopečné činnosti (zmenšení zchlazujícího vlivu) a zejména zvýšení sluneční aktivity (víc energie dopadalo na Zemi).
Rekonstrukce sluneční aktivity od 9. století (sestavena na základě radionuklidu uhlíku), zdroj: agupubs.onlinelibrary.wiley.com
Výrazně se na oteplení podílely i změny cirkulace v oceánech. Pravděpodobně se vytvořila oscilace podobná tomu, co dnes označujeme jako La Niña nicméně s větší intenzitou a taky délkou trvání. Změnilo se také proudění nad severním Atlantikem, které napomáhalo přesunu teplejších a vlhčích vzduchových hmot do severní Evropy (výrazně pozitivní fáze Severoatlantické oscilace). To bylo podporováno i změnou oceánské cirkulace vedoucí k zesílení transportu teplé vody na daleký sever. A to ve výsledku výrazně ovlivnilo podmínky v Grónsku, na krajním severovýchodě severoamerického kontinentu, ale i na severu Asie, případně Afriky. Za stabilitu a dlouhé trvání středověkého klimatického „optima“ mohla i pozitivní zpětná vazba mezi kladnou fází Severoatlantické oscilace a fází La Niña v Pacifiku. Ruku v ruce se změnami proudění pak šly i změny v rozložení srážek a výskyt dlouhotrvajících suchých období.
Rekonstrukce teplotních odchylek oproti průměru 1961-1990 z různých míst a zdrojů (barevně odlišeny) od roku 700 pro severní polokouli, která ukazuje kromě posledních 100 let nesynchronní průběh teploty v různých regionech, zdroj: archive.ipcc.ch
Mimochodem kromě středověkého oteplení se občas můžeme setkat i s pojmem římského klimatického oteplení, které se vyskytlo zhruba v prvních 5 až 7 stoletích našeho letopočtu. I tehdy šlo ale o regionální a časově nesynchronní události.
Samozřejmě je nutné zdůraznit, že informace o klimatu vzdálenějších období (před nástupem přístrojových měření) jsem schopni získat pouze na základě tzv. paleoklimatologických dat (tzv. proxy data, např. ledovcové vrty, letokruhy stromů, usazeniny na dně moří). Jde tedy o nepřímé určení historických teplot, které tak může být zatíženo určitou chybou. Pro hlavní teze jsou ale data využitelná a navíc takto získané údaje potvrzuj i použití jiných typů dat.
