Kam kráčíš, klima?
Za pár týdnů uplyne už 6 let od dojednání tzv. Pařížské klimatické dohody. Jejím cílem je omezit emise skleníkových plynů v atmosféře tak, aby nárůst globální (tedy celosvětové) teploty vzduchu zůstal výrazně pod úrovní 2 °C ve srovnání s teplotou před začátkem průmyslové revoluce. Jenže od té doby nejen že nedošlo k poklesu emisí, ale naopak ještě vzrostly. Vrcholu dosáhly v roce 2019, vloni kvůli pandemii COVID-19 sice došlo k určitému meziročnímu snížení produkce skleníkových plynů, jenže v atmosféře se to neprojevilo – produkovaný oxid uhličitý totiž v atmosféře vydrží velmi dlouho, řádově stovky let. Loňská úroveň jejich koncentrací tak byla nejvyšší v moderní historii. Pro srovnání, od poloviny 18. století vzrostla koncentrace oxidu uhličitého o 49 %, metanu o 162 % a oxidu dusného o 23 %.
Globální emise oxidu uhličitého za posledních 31 let (včetně odhadu pro rok 2021), zdroj: globalcarbonproject.org
Nárůst skleníkových plynů jde ruku v ruce s nárůstem globální teploty vzduchu – loňský rok se s odchylkou o +1,2 °C (vůči průměru 1850-1900) stal jedním ze 3 nejteplejších roků v historii moderního pozorování (od roku 1880). Letošní rok sice bude chladnější, skončí „jen“ na 6.-7. místě, z části díky zchlazujícímu efektu jevu La Niña. Přesto ale současně platí, že uplynulé desetiletí 2011 až 2020 bylo nejteplejší dekádou! Právě rostoucí rychlost oteplování je velmi znepokojujícím projevem měnícího se klimatu v posledních desetiletích. Přitom už v 90. letech minulého století v klimatologické komunitě rezonovalo téma nárůstu teploty kvůli rostoucí produkci skleníkových plynů a následných negativních dopadů na klima i jednotlivé projevy počasí. Mimochodem jedním z prvních výraznějších projevů probíhající změny klimatu, na které se rozhodující měrou podílí lidská činnost, byla v Česku horká a suchá léta 1992 a 1994. Od té doby se frekvence výskytu horkých období podstatně zvýšila. Zatímco ještě před 40 lety byl průměrný roční počet tropických dnů na jižní Moravě kolem 12, v poslední dekádě se jich vyskytl často i trojnásobek. Průměrná teplota v Česku stoupá rychlostí přesahující 0,3 °C za dekádu (což znamená asi 1 °C za 35 let). Zvyšuje se četnost výskytu sucha, v zimě padá v nížinách často spíš déšť než sníh. Srážky mají častěji bouřkový a přeháňkový charakter, kdy spadne větší množství vody následované delším obdobím beze srážek. Naše podnebí se tak blíží klimatu zhruba v oblasti jihozápadního Maďarska.
Vývoj odchylky globální průměrné teploty vzduch (vůči období 1850-1900) - barevně odlišeny jednotlivé modely, zdroj: metoffice.gov.uk
Ještě rychleji se oteplování projevuje v severních polárních oblastech – v Arktidě roste teplota víc než 2 až 3krát intenzivněji, než je světový průměr. Důsledkem je masivní tání mořského ledu, pevninských ledovců v Grónsku, ale i permafrostu (tedy trvale zmrzlé půdy). Z permafrostu pak do vzduchu uniká metan, velmi účinný skleníkový plyn. Větší plocha moře znamená víc pohlcené energie od Slunce a další ohřátí polárních oblastí. A toto se ve formě měnící se cirkulace projevuje i v našich zeměpisných šířkách. Náš klimatických systém je totiž vzájemně propojen celou řadou zpětných vazeb a na změny parametrů jako jsou skleníkové plyny nereaguje lineárně. Dlouhou dobu se tedy nemusí dít téměř nic, a pak dojde k dramatickému projevu jako nevratnému tání horských ledovců v Africe nebo Alpách. Dopadů změny klimatu je téměř nepřeberné množství, zásadní je přitom i dění v oceánech, které zatím pohlcují značnou část námi produkovaného oxidu uhličitého – jenže s rostoucí teplotu tato schopnost poklesne.
Změna klimatu se projevuje i stále častějšími dramatickými a extrémními projevy počasí, což znamená, že to, co se nám ještě před 20 až 30 lety jevilo jako extrém, se postupně stává novým normálem. A extrémy jsou extrémnější. I když je náš klimatický systém velmi složitý, cesta z tohoto nepříliš povzbudivého vývoje je pouze v rychlém snižování emisí skleníkových plynů – dokud jejich koncentrace porostou, poroste i globální teplota, včetně negativních doprovodných jevů. Lidstvo přitom podle řady vědců disponuje jak ekonomicky, tak i technologicky nástroji, které umožňují odklon od fosilních paliv. Nicméně i každý s z nás se může zamyslet nad svou tzv. uhlíkovou stopou a snažit se snížit spotřebu energií i materiálů.
Globální emise oxidu uhličitého za posledních 31 let (včetně odhadu pro rok 2021), zdroj: globalcarbonproject.org
Nárůst skleníkových plynů jde ruku v ruce s nárůstem globální teploty vzduchu – loňský rok se s odchylkou o +1,2 °C (vůči průměru 1850-1900) stal jedním ze 3 nejteplejších roků v historii moderního pozorování (od roku 1880). Letošní rok sice bude chladnější, skončí „jen“ na 6.-7. místě, z části díky zchlazujícímu efektu jevu La Niña. Přesto ale současně platí, že uplynulé desetiletí 2011 až 2020 bylo nejteplejší dekádou! Právě rostoucí rychlost oteplování je velmi znepokojujícím projevem měnícího se klimatu v posledních desetiletích. Přitom už v 90. letech minulého století v klimatologické komunitě rezonovalo téma nárůstu teploty kvůli rostoucí produkci skleníkových plynů a následných negativních dopadů na klima i jednotlivé projevy počasí. Mimochodem jedním z prvních výraznějších projevů probíhající změny klimatu, na které se rozhodující měrou podílí lidská činnost, byla v Česku horká a suchá léta 1992 a 1994. Od té doby se frekvence výskytu horkých období podstatně zvýšila. Zatímco ještě před 40 lety byl průměrný roční počet tropických dnů na jižní Moravě kolem 12, v poslední dekádě se jich vyskytl často i trojnásobek. Průměrná teplota v Česku stoupá rychlostí přesahující 0,3 °C za dekádu (což znamená asi 1 °C za 35 let). Zvyšuje se četnost výskytu sucha, v zimě padá v nížinách často spíš déšť než sníh. Srážky mají častěji bouřkový a přeháňkový charakter, kdy spadne větší množství vody následované delším obdobím beze srážek. Naše podnebí se tak blíží klimatu zhruba v oblasti jihozápadního Maďarska.
Vývoj odchylky globální průměrné teploty vzduch (vůči období 1850-1900) - barevně odlišeny jednotlivé modely, zdroj: metoffice.gov.uk
Ještě rychleji se oteplování projevuje v severních polárních oblastech – v Arktidě roste teplota víc než 2 až 3krát intenzivněji, než je světový průměr. Důsledkem je masivní tání mořského ledu, pevninských ledovců v Grónsku, ale i permafrostu (tedy trvale zmrzlé půdy). Z permafrostu pak do vzduchu uniká metan, velmi účinný skleníkový plyn. Větší plocha moře znamená víc pohlcené energie od Slunce a další ohřátí polárních oblastí. A toto se ve formě měnící se cirkulace projevuje i v našich zeměpisných šířkách. Náš klimatických systém je totiž vzájemně propojen celou řadou zpětných vazeb a na změny parametrů jako jsou skleníkové plyny nereaguje lineárně. Dlouhou dobu se tedy nemusí dít téměř nic, a pak dojde k dramatickému projevu jako nevratnému tání horských ledovců v Africe nebo Alpách. Dopadů změny klimatu je téměř nepřeberné množství, zásadní je přitom i dění v oceánech, které zatím pohlcují značnou část námi produkovaného oxidu uhličitého – jenže s rostoucí teplotu tato schopnost poklesne.
Změna klimatu se projevuje i stále častějšími dramatickými a extrémními projevy počasí, což znamená, že to, co se nám ještě před 20 až 30 lety jevilo jako extrém, se postupně stává novým normálem. A extrémy jsou extrémnější. I když je náš klimatický systém velmi složitý, cesta z tohoto nepříliš povzbudivého vývoje je pouze v rychlém snižování emisí skleníkových plynů – dokud jejich koncentrace porostou, poroste i globální teplota, včetně negativních doprovodných jevů. Lidstvo přitom podle řady vědců disponuje jak ekonomicky, tak i technologicky nástroji, které umožňují odklon od fosilních paliv. Nicméně i každý s z nás se může zamyslet nad svou tzv. uhlíkovou stopou a snažit se snížit spotřebu energií i materiálů.
