Svět se dočkal nových oficiálně pojmenovaných oblaků
Po třiceti letech vydala Světová meteorologická organizace nový aktualizovaný Mezinárodní atlas oblaků, který je vyvrcholením tříleté usilovné práce řady odborníků v této části meteorologie. V novém vydání se uplatnily jak nové poznatky na poli oblačné fyziky, tak především možnosti mnohem lepších metod pozorování oblaků pomocí fotografů a kamer s vysokým rozlišením. Poprvé je také k dispozici ucelený přehled na internetu. Díky této aktualizaci zůstává Atlas oblaků základním standardem pro klasifikaci oblaků i dalších meteorů nejen pro pozorovatele meteorologických stanic, ale i všech, které dění na obloze zajímá poněkud hlouběji.
Asi největší pozornost nového vydání vyvolalo zařazení některých nových fenoménů souvisejících s oblaky, což umožnilo právě kvalitní snímkování oblohy. Základem stále zůstává 10 druhů oblaků (stratus, stratocumulus, cumulus, cumulonimbus, nimbostratus, altostratus, altokumulus, cirrus, cirrostratus a cirrocumulus).
K dosavadním 14 tvarům (fibratus, uncinus, spissatus, castellanus, floccus, stratiformis, nebulosus, lenticularis, fractus, humilis, mediocris, congestus, calvus a capillatus) přibyl volutus (obr. 1). Jde o podélnou většinou nízko ležící část oblaku ve tvaru horizontálně orientované trubice, rotující pomalu kolem své horizontální osy. Vyskytnout se může u oblaků druhu altocumulus a stratocumulus. Od zvláštnosti arcus, typické pro konvektivní oblaky, se liší oddělením od ostatní části oblaku.
Obr. 1: Altocumulus volutus, zdroj: WMO, Michael
Pokud jde o odrůdy oblaků, na nich se nic nemění, zůstává jich tedy 9 (intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus). Změnily se ale zvláštnosti oblaků, kterých přibylo dokonce pět: asperitas, cavum, cauda, fluctus and murus.
Asi největší pozornost si v minulých letech vysloužil asperitas (obr. 2) – má podobu vln, ale s méně pravidelnou strukturou (spíše chaotickou) než odrůda undulatus, někdy obloha může připomínat rozvlněné moře. Cavum je označení pro otvor v rámci zpravidla kompaktní oblačné vrstvy (obr. 3).
Obr. 2: Altocumulus asperitas, zdroj: WMO, Gary McArthur
Obr. 3: Altocumulus stratiformis perlucidus translucidus cavum, zdroj: WMO, Lee Tsz Cheung
Tzv. wall cloud (český překlad se nepoužívá), tedy lokální snížení základny oblaku druhu cumulonimbus s horizontálním rozměrem okolo kilometru (typické pro supercely), má nyní odborný název murus. Často z wall cloudu pokračuje úzké prodloužení oblaku ve tvaru jakéhosi chuchvalce, pro který bylo vytvořeno označení cauda (obr. 4).
Obr. 4: Cumulonimbus capillatus praecipitatio murus cauda flumen tuba, zdroj: WMO, Steve Willington
Fluctus představuje uspořádání oblaku ve tvaru vln, často připomínajících kadeře (obr. 5), obvykle se vyskytuje v horní části oblaku. Doprovází často tzv. Kelvinovy-Helmholtzovy vlny (gravitační vlny vytvářející se při výrazném střihu větru).
Obr. 5: Stratocumulus fluctus, zdroj: WMO, June Grønseth
Změn doznaly i průvodní oblaky – ke třem dosavadním (pileus, velum a pannus) přibyl flumen (obr. 4), který se vyskytuje při supercelárních konvektivních bouřích a představuje pásy nízkých oblaků orientovaných ve směru větru v nižších hladinách, které se pohybují ve směru k supercele (tvoří jakýsi vtok do supercely) – jejich základna ale leží výše než u zvláštnosti murus, se kterým navíc není spojen.
Přibyla také označení speciálních oblaků vzniklých transformací části jiného, tzv. mateřského oblaku (přípona genitus), respektive transformací celého mateřského oblaku v jiný druh (přípona mutatus) a to: cataractagenitus, flammagenitus, homogenitus, silvagenitus and homomutatus. Konkrétní příklady těchto oblaků následují v dalších odstavcích.
Cataractagenitus značí oblaky vzniklé v blízkosti velkých vodopádů, při kterém kapičky vodního spreje stoupají vzhůru a splynou v oblak (obr. 6).
Obr. 7: Stratus fractus cataractagenitus, zdroj: WMO, Courtel
Flammagenitus vznikají v důsledku konvekce vyvolané teplem při lesních požárech nebo sopečných erupcích (obr. 7).
Obr. 7: Cumulus congestus flammagenitus, zdroj: WMO, Jan Knight
Homogenitus se tvoří v důsledku lidské činnosti (např. z kondenzačních pruhů za letadly nebo z vleček chladících věží, obr. 9).
Obr. 9: Cumulus mediocris homogenitus nad chladícími věži elektrárny Temelín, zdroj: ČHMÚ
Silvagenitus označuje oblaky vznikající lokálně zvlhčením vzduchu při výparu z lesních oblastí. Poslední zmíněný homomutatus se vytváří při delší existenci kondenzačních čar na obloze (typicky tedy oblaky cirrus homogenitus, obr. 10), které se pak vlivem výškového proudění rozlévají do vrstvy a přitom není postupně zřejmý jejich antropogenní původ.
Obr. 11: Cirrus homogenitus vzniklý z kondenzačních čar za letadly, zdroj: WMO, George Anderson
Dodejme ještě, že kromě oblaků byla přepracována i část Atlasu týkající se meteorů (například doplnění sněhové obdoby raráška (malé tromby) nebo optických jevů, doplněny byly rovněž elektrometeory vyskytující se v horní části atmosféry (např. skřítci apod.).
Asi největší pozornost nového vydání vyvolalo zařazení některých nových fenoménů souvisejících s oblaky, což umožnilo právě kvalitní snímkování oblohy. Základem stále zůstává 10 druhů oblaků (stratus, stratocumulus, cumulus, cumulonimbus, nimbostratus, altostratus, altokumulus, cirrus, cirrostratus a cirrocumulus).
K dosavadním 14 tvarům (fibratus, uncinus, spissatus, castellanus, floccus, stratiformis, nebulosus, lenticularis, fractus, humilis, mediocris, congestus, calvus a capillatus) přibyl volutus (obr. 1). Jde o podélnou většinou nízko ležící část oblaku ve tvaru horizontálně orientované trubice, rotující pomalu kolem své horizontální osy. Vyskytnout se může u oblaků druhu altocumulus a stratocumulus. Od zvláštnosti arcus, typické pro konvektivní oblaky, se liší oddělením od ostatní části oblaku.
Obr. 1: Altocumulus volutus, zdroj: WMO, Michael
Pokud jde o odrůdy oblaků, na nich se nic nemění, zůstává jich tedy 9 (intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus). Změnily se ale zvláštnosti oblaků, kterých přibylo dokonce pět: asperitas, cavum, cauda, fluctus and murus.
Asi největší pozornost si v minulých letech vysloužil asperitas (obr. 2) – má podobu vln, ale s méně pravidelnou strukturou (spíše chaotickou) než odrůda undulatus, někdy obloha může připomínat rozvlněné moře. Cavum je označení pro otvor v rámci zpravidla kompaktní oblačné vrstvy (obr. 3).
Obr. 2: Altocumulus asperitas, zdroj: WMO, Gary McArthur
Obr. 3: Altocumulus stratiformis perlucidus translucidus cavum, zdroj: WMO, Lee Tsz Cheung
Tzv. wall cloud (český překlad se nepoužívá), tedy lokální snížení základny oblaku druhu cumulonimbus s horizontálním rozměrem okolo kilometru (typické pro supercely), má nyní odborný název murus. Často z wall cloudu pokračuje úzké prodloužení oblaku ve tvaru jakéhosi chuchvalce, pro který bylo vytvořeno označení cauda (obr. 4).
Obr. 4: Cumulonimbus capillatus praecipitatio murus cauda flumen tuba, zdroj: WMO, Steve Willington
Fluctus představuje uspořádání oblaku ve tvaru vln, často připomínajících kadeře (obr. 5), obvykle se vyskytuje v horní části oblaku. Doprovází často tzv. Kelvinovy-Helmholtzovy vlny (gravitační vlny vytvářející se při výrazném střihu větru).
Obr. 5: Stratocumulus fluctus, zdroj: WMO, June Grønseth
Změn doznaly i průvodní oblaky – ke třem dosavadním (pileus, velum a pannus) přibyl flumen (obr. 4), který se vyskytuje při supercelárních konvektivních bouřích a představuje pásy nízkých oblaků orientovaných ve směru větru v nižších hladinách, které se pohybují ve směru k supercele (tvoří jakýsi vtok do supercely) – jejich základna ale leží výše než u zvláštnosti murus, se kterým navíc není spojen.
Přibyla také označení speciálních oblaků vzniklých transformací části jiného, tzv. mateřského oblaku (přípona genitus), respektive transformací celého mateřského oblaku v jiný druh (přípona mutatus) a to: cataractagenitus, flammagenitus, homogenitus, silvagenitus and homomutatus. Konkrétní příklady těchto oblaků následují v dalších odstavcích.
Cataractagenitus značí oblaky vzniklé v blízkosti velkých vodopádů, při kterém kapičky vodního spreje stoupají vzhůru a splynou v oblak (obr. 6).
Obr. 7: Stratus fractus cataractagenitus, zdroj: WMO, Courtel
Flammagenitus vznikají v důsledku konvekce vyvolané teplem při lesních požárech nebo sopečných erupcích (obr. 7).
Obr. 7: Cumulus congestus flammagenitus, zdroj: WMO, Jan Knight
Homogenitus se tvoří v důsledku lidské činnosti (např. z kondenzačních pruhů za letadly nebo z vleček chladících věží, obr. 9).
Obr. 9: Cumulus mediocris homogenitus nad chladícími věži elektrárny Temelín, zdroj: ČHMÚ
Silvagenitus označuje oblaky vznikající lokálně zvlhčením vzduchu při výparu z lesních oblastí. Poslední zmíněný homomutatus se vytváří při delší existenci kondenzačních čar na obloze (typicky tedy oblaky cirrus homogenitus, obr. 10), které se pak vlivem výškového proudění rozlévají do vrstvy a přitom není postupně zřejmý jejich antropogenní původ.
Obr. 11: Cirrus homogenitus vzniklý z kondenzačních čar za letadly, zdroj: WMO, George Anderson
Dodejme ještě, že kromě oblaků byla přepracována i část Atlasu týkající se meteorů (například doplnění sněhové obdoby raráška (malé tromby) nebo optických jevů, doplněny byly rovněž elektrometeory vyskytující se v horní části atmosféry (např. skřítci apod.).
Encyklopedie počasí
Přečtěte si další články z naší rozsáhlé encyklopedie počasí, která shrnuje poznatky o meteorologii a počasí. Pochopíte řadu základních meteorologických prvků a způsob vytváření předpovědí počasí.
