V tomto období můžeme pozorovat noční svítící oblaka
Pojďme si na úvod vysvětlit, co to noční svítící oblaka jsou. Noční svítící oblaka (NLC) je de facto nejvýše položená oblačnost, kterou lze pozorovat. Nachází se v části atmosféry, kterou označujeme jako mezosféra. Jedná se o výšky přibližně 76 – 85 km. Tato oblaka se skládají z ledových krystalků a lze je pozorovat pouze za astronomického soumraku mezi severozápadním a severovýchodním obzorem. Slunce tedy musí být pod horizontem pozorovatele. Na severní polokouli je můžeme spatřit od poloviny května do poloviny srpna v zeměpisných šířkách mezi 50° až 65°. Jedná se o slabou oblačnost, takže přes den ji vidět nelze kvůli slunečnímu svitu.
Obr. 1: NLC zachycená v roce 2020, zdroj: David Gorný
Tato oblačnost se formuje ve vrchních částech mezosféry a v mezopauze, což jsou vůbec nejchladnější části atmosféry. NLC se zde vytvářejí za předpokladu velice nízkých teplot, které klesají pod -130 °C. Tyto podmínky nastávají paradoxně v létě v důsledku sezónních změn vertikálních pohybů vzduchu v těchto částech atmosféry. V letním období zde vzduch stoupá a adiabaticky se ochlazuje, v zimě klesá a adiabaticky se otepluje. Z toho důvodu nelze NLC pozorovat za polárním kruhem, protože zde není v letním období Slunce dostatečně nízko pod obzorem (je zde polární den), byť jsou zde NLC přítomna. Jelikož se NLC v letním období formují nad celou polární oblastí, užívá se pro ně také pojem polární mezosférické oblaky.
NLC se skládají z ledových krystalků o velikostech, které většinou nepřesahují 100 nm. Tato oblačnost zde vzniká depozicí vodní páry na drobných částicích aerosolu nebo může také docházet k homogenní nukleaci v amorfní pevnou vodu s nepravidelnou krystalovou mřížkou. Zdroje prachu a vodní páry v horní atmosféře doposud nejsou zcela objasněny. Předpokládá se, že aerosoly pochází z mimozemského meteorického prachu, a také ze sopek a z troposféry. Například první zaznamenané NLC pochází z roku 1884, což bylo krátce po erupci sopky Krakatoa. Vlhkost by mohla pocházet z troposféry průniky přes tropopauzu, rovněž by se mohla tvořit v důsledku fotochemických reakcí metanu s hydroxylovými radikály (OH) ve stratosféře a mezosféře.
V posledních desetiletích registrujeme vyšší výskyt NLC (např. velice jasná NLC v roce 2019), což může souviset se změnami klimatu. K vytvoření NLC jsou v mezosféře tedy zapotřebí tři parametry: nízké teploty, vodní pára a malé částice, které slouží jako kondenzační jádra. Dvě z hlavních příčin, které stojí za nárůstem NLC, jsou nárůst vodní páry a nižší teploty ve výškách okolo 80 km. Snižování teplot v mezosféře (a také stratosféře) je pravděpodobně způsobeno vyššími emisemi skleníkových plynů v troposféře, kde tyto plyny zachycují dlouhovlnné vyzařování z povrchu a míň se jej dostává do vyšších částí atmosféry. Chladnější teploty by tedy mohly vést k vyššímu výskytu ledových částic.
Obr. 2: Velice jasná NLC v roce 2019, zdroj: Martin Popek
Slunce v těchto výškách rozbíjí molekuly vodní páry, čímž snižuje množství vlhkosti potřebné k tvorbě NLC. Toto záření se mění právě v závislosti na slunečním cyklu. Satelity sledovaly pokles jasnosti NLC se zvýšením ultrafialového záření za poslední dva sluneční cykly. Bylo zjištěno, že pokles jasnosti NLC následuje vyšší intenzity ultrafialového záření v předchozím roce. Důvod tohoto zpoždění není dosud znám.
Jak zjistit, že budou NLC k vidění? Existují dostupná online radarová data, která zobrazují NLC odrazy. Tyto radary ovšem sledují jen své bezprostřední okolí. Z tohoto důvodu se může stát, že se na některých radarech zobrazují odrazy NLC, ale z našich zeměpisných šířek nejsou pozorovatelná. Pro naše podmínky je nejvhodnější sledovat radar z Kühlungsbornu ze severního Německa (iap-kborn.de).
Obr. 1: NLC zachycená v roce 2020, zdroj: David Gorný
Tato oblačnost se formuje ve vrchních částech mezosféry a v mezopauze, což jsou vůbec nejchladnější části atmosféry. NLC se zde vytvářejí za předpokladu velice nízkých teplot, které klesají pod -130 °C. Tyto podmínky nastávají paradoxně v létě v důsledku sezónních změn vertikálních pohybů vzduchu v těchto částech atmosféry. V letním období zde vzduch stoupá a adiabaticky se ochlazuje, v zimě klesá a adiabaticky se otepluje. Z toho důvodu nelze NLC pozorovat za polárním kruhem, protože zde není v letním období Slunce dostatečně nízko pod obzorem (je zde polární den), byť jsou zde NLC přítomna. Jelikož se NLC v letním období formují nad celou polární oblastí, užívá se pro ně také pojem polární mezosférické oblaky.
NLC se skládají z ledových krystalků o velikostech, které většinou nepřesahují 100 nm. Tato oblačnost zde vzniká depozicí vodní páry na drobných částicích aerosolu nebo může také docházet k homogenní nukleaci v amorfní pevnou vodu s nepravidelnou krystalovou mřížkou. Zdroje prachu a vodní páry v horní atmosféře doposud nejsou zcela objasněny. Předpokládá se, že aerosoly pochází z mimozemského meteorického prachu, a také ze sopek a z troposféry. Například první zaznamenané NLC pochází z roku 1884, což bylo krátce po erupci sopky Krakatoa. Vlhkost by mohla pocházet z troposféry průniky přes tropopauzu, rovněž by se mohla tvořit v důsledku fotochemických reakcí metanu s hydroxylovými radikály (OH) ve stratosféře a mezosféře.
V posledních desetiletích registrujeme vyšší výskyt NLC (např. velice jasná NLC v roce 2019), což může souviset se změnami klimatu. K vytvoření NLC jsou v mezosféře tedy zapotřebí tři parametry: nízké teploty, vodní pára a malé částice, které slouží jako kondenzační jádra. Dvě z hlavních příčin, které stojí za nárůstem NLC, jsou nárůst vodní páry a nižší teploty ve výškách okolo 80 km. Snižování teplot v mezosféře (a také stratosféře) je pravděpodobně způsobeno vyššími emisemi skleníkových plynů v troposféře, kde tyto plyny zachycují dlouhovlnné vyzařování z povrchu a míň se jej dostává do vyšších částí atmosféry. Chladnější teploty by tedy mohly vést k vyššímu výskytu ledových částic.
Obr. 2: Velice jasná NLC v roce 2019, zdroj: Martin Popek
Slunce v těchto výškách rozbíjí molekuly vodní páry, čímž snižuje množství vlhkosti potřebné k tvorbě NLC. Toto záření se mění právě v závislosti na slunečním cyklu. Satelity sledovaly pokles jasnosti NLC se zvýšením ultrafialového záření za poslední dva sluneční cykly. Bylo zjištěno, že pokles jasnosti NLC následuje vyšší intenzity ultrafialového záření v předchozím roce. Důvod tohoto zpoždění není dosud znám.
Jak zjistit, že budou NLC k vidění? Existují dostupná online radarová data, která zobrazují NLC odrazy. Tyto radary ovšem sledují jen své bezprostřední okolí. Z tohoto důvodu se může stát, že se na některých radarech zobrazují odrazy NLC, ale z našich zeměpisných šířek nejsou pozorovatelná. Pro naše podmínky je nejvhodnější sledovat radar z Kühlungsbornu ze severního Německa (iap-kborn.de).
