Epidemie koronaviru v posledních měsících doslova ochromila svět. Kvůli omezení pohybu vedoucímu k poklesu dopravy a propadu průmyslové výroby došlo logicky ke snížení množství škodlivin vypouštěných do vzduchu. Ruku v ruce se snížením spalování fosilních paliv došlo i ke snížení emisí oxidu uhličitého.

Důsledky výše uvedeného lze sledovat v mnoha směrech a ve většině oblastí naší planety. Ať už jde o dosud nejdelší období s dobrou kvalitou ovzduší v Los Angeles, možností vidět vzdálené Himaláje ze státu Pandžáb poprvé po třiceti letech, nebo třeba modřejší nebe, na kterém ubyla drtivá většina letadel vypouštějících zplodiny spalování a přispívajících k tvorbě kondenzačních pruhů a následně vysoké oblačnosti (viz Flightradar24.com). Přitom letadla významně přispívají ke změnám klimatu (Vliv na oteplování Země mají i kondenzační čáry za...).

Pokud jde o znečištění ovzduší jako takové, je kvantitativní vyhodnocení dopadů koronavirových opatření poměrně obtížné, neboť koncentrace škodlivin nezávisí jen na množství emisí, ale i na meteorologických podmínkách v atmosféře, které mohou výsledek značně komplikovat (rozptylové podmínky, výskyt inverzí, chemické procesy v kombinaci s UV slunečním zářením). Situaci navíc ovlivňuje fakt, že se začátkem jara se na severní polokouli většinou zlepšují podmínky pro rozptyl znečišťujících látek, a tudíž koncentrace většiny látek klesají.

Nejvýrazněji poklesl oxid dusičitý
Poměrně dobře se pro rychlé vyhodnocení hodí oxid dusičitý, který je relativně reaktivní a nezůstává v ovzduší dlouho, vysoké koncentrace jsou většinou v místě jeho zdroje. Pro globální srovnání lze využít družicová data, která shodně potvrzují velice významný pokles množství NO2 po zavedení příslušných opatření. Příkladem budiž například jižní Asie (obr. 1), kde zůstaly významnější zdroje pouze v oblasti tepelných elektráren (východ Indie).


Obr. 1: Srovnání koncentrací oxidu dusičitého nad Indií před a po zavedení restriktivních opatření, zdroj: scitechdaily.com

Velmi dobře se pokles NO2 projevuje i v dalších oblastech s významným znečištěním, Evropu nevyjímaje (obr. 2). Snížení oproti stejnému období loňského roku je zhruba poloviční, i když je nutné počítat se zhruba 15procentní nejistotou danou právě výše zmíněnou variabilitou meteorologických podmínek.


Obr. 2: Průměrné měsíční koncentrace NO2 (od 13. 3. do 13. 4. 2020) a změna vůči stejnému období v roce 2019 v nejvýznamnějších průmyslových aglomeracích, zdroj: scitechdaily.com

Kromě oxidu dusičitého samozřejmě klesají i koncentrace prachových částic. Vyhodnocení těchto změn je ale komplikovanější kvůli delšímu setrvání prachu ve vzduchu a také možnému transportu na větší vzdálenost od místa zdroje. V rámci Česka má navíc výrazný podíl vliv lokálních topenišť, jejichž provoz se ale vůči normálu prakticky nezměnil.

Pokles emisí skleníkových plynů
Snížení emisí škodlivin má nepochybně pozitivní účinky na lidské zdraví i naše plíce. Z hlediska klimatu nelze zanedbat i snížení emisí skleníkových plynů. Pokles poptávky po ropě a zemním plynu, snížení spotřeby elektřiny a třeba i rekordní výroba elektřiny ze solárních panelů 20. dubna v Německu (k čemuž přispěla i čistší atmosféra, kdy dopadá více sluneční energie až k zemskému povrchu), to vše se odráží na poklesu produkce skleníkových plynů. I když je v tuto chvíli velmi obtížné uvést konkrétnější čísla, první odhady hovoří o snížení emisí o 2 miliardy tun CO2, což znamená pokles o 5,5 % ve srovnání s rokem 2019. Jde o relativně nejvýraznější meziroční propad v historii, větší než během kterékoliv předcházející krize nebo i druhé světové války (obr. 3). Snížení produkce emisí ale neznamená, že se hned začne snižovat celkové množství oxidu uhličitého v atmosféře. O tom svědčí týdenní údaj změřený po Velikonocích na havajské Manua Loa – poprvé v historii byla překonána hodnota 416 ppm. Dokud budeme produkovat víc CO2, než se stihne z atmosféry odbourat, nelze pokles koncentrací oxidu uhličitého čekat (antropogenní CO2 totiž zůstává v atmosféře desítky až stovky let).

Pokles emisí skleníkových plynů je to, co by měl svět pro naplnění cílů Pařížské dohody dělat, na druhou stranu, pokud bychom chtěli oteplování zastavit v blízkosti 1,5 °C ve srovnání s předindustriálním obdobím, musel by být pokles emisí ještě rychlejší – více než o 7 % každý rok během této dekády. Zatím lze očekávat, že po návratu k jakémusi normálu se emise skleníkových plynů zase zvýší. Na druhou stranu, současná situaci dává možnost a snad i naději, dělat věci v budoucnu jinak, abychom naši planetu a klima co nejvíce chránili.


Obr. 3: Očekávaný propad emisí oxidu uhličitého (první dvě řádky) a srovnání s propady v minulosti (modré řádky), zdroj: globalcarbonproject.org