Oteplování a změna klimatu se projevuje pestrou škálou dopadů. Velmi citlivě přitom reagují zejména horské, resp. pevninské ledovce, a to prakticky na celém světě, ať už jde o ledovce tropické nebo ledovce v mírných a vyšších zeměpisných šířkách. O jejich tání se sice hovoří už delší dobu, nicméně až na základě dostupných a delších řad s dostatečně podrobným rozlišením, které poskytují meteorologické družice, je možné zjistit, jaké je vlastně tempo tohoto úbytku. Komplexní měření zhruba 220 tisíc ledovců na celé planetě, jehož výsledky byly publikovány v časopisu Nature, ukazují na značnou, a navíc stoupající rychlost tání ledu. Za posledních dvacet let činí celosvětový úbytek pevninských ledovců (vyjma hlavních ledovcových štítů Antarktidy a Grónska) v průměru 267 miliard tun za rok. Zarážející je ale i tempo zvyšování rychlosti tání. Zatímco kolem let 2000 ztratily ledovce v průměru 227 miliard tun ročně, v posledních 5 letech se toto tempo zvýšilo na zhruba 298 miliard tun! Výrazně tají zejména periferní oblasti ledovců, kde se rychlost úbytku dokonce zdvojnásobila.


Průměrný roční úbytek ledovců (fialový nádech mapy) za posledních 20 let (modrá čísla v kolečkách, v miliardách tun). Uvnitř disku je znázorněn příspěvek k celkové míře změny (příslušným klínem) ledovců na pevninách (světle šedou barvou) a ledovců končících v moři (modře). Vnější prstenec pak udává podíl celkové plochy těchto dvou typů ledovců. Z toho například vyplývá, že i když oceány končící v moři (často ve fjordech) představují asi 40 % celkové plochy zaledněné oblasti, přispívají pouze 26 procenty k celkovému úbytku hmoty ledovců. Pod kolečky je pak barevně znázorněna průměrná změna nadmořské výšky v důsledku tání ledu v metrech za rok – viz legenda dole pod obrázkem, zdroj: nature.com

Právě tající ledovce na pevninách jsou významným zdrojem vzestupu hladiny moří. Za posledních dvacet let činilo průměrné tempo nárůstu oceánu způsobené tímto zdrojem 0,74 mm za rok. Což je asi 21 procent celkového pozorovaného vzestupu za toto období.

Míra zasažení ledovců táním není celosvětově stejná. Relativně nejrychleji tají ledovce na Aljašce, v Alpách, na Islandu, ale v Pamíru nebo v Himalájích. Voda z ledovců je při tom pro řadu komunit žijících v jejich okolí naprosto klíčová. V důsledku tání sice přechodně stoupají průtoky v řekách napájených ledovci, jenže po roztání většiny ledové hmoty lze čekat prudký pokles hladin řek. A to může vést k vážnému nedostatku vody a potravin pro tamní obyvatele.

Přechodně se sice v některých oblastech objevil i nárůst hmoty ledovců (východní Grónsko nebo pohoří Karakoram), jenže bližší zkoumání ukazuje na souvislost s anomálním počasím (především více srážek a nižší teploty vzduchu). Celkově je ale jasně patrný celosvětový trend zrychlujícího úbytku ledovců bez náznaku, že by se na tom brzy něco mělo změnit. Pokud ale ledovce roztají, potrvá minimálně desítky, spíše stovky let, než se začnou (samozřejmě při nižších teplotách) zase vytvářet nebo narůstat.


Tání ledovce Pizolgletscher ve švýcarských Alpách, zdroj: copernicus.org