Globálně byl rok 2018 opět velmi teplý
Rok 2018 se stal celosvětově 4. nejteplejším od roku 1880. Oproti dlouhodobému průměru za tzv. předindustriální období 1880 až 1900 (tedy před nástupem masivního spalování fosilních paliv vedoucího k výraznému nárůstu především oxidu uhličitého v atmosféře) byl loňský rok o 0,97 °C teplejší. A pět nejteplejších roků od roku 1880 nastalo právě v pěti posledních letech (!), a to v následujícím pořadí: 2016, 2015, 2017, 2018 a 2014 (viz obr. 1). Období posledních pěti let tak bylo nejteplejší v historii pozorování. Celosvětově dochází k oteplování planety zhruba o 0,17 °C za pouhou dekádu. To, že se loňský rok stal o něco chladnějším než předchozí roky, souvisí s výskytem fáze La Niña, při které jsou rozsáhlé oblasti tropického Pacifiku podprůměrně teplé, a rovněž k tomu přispívá blížící se minimum 11letého slunečního cyklu, které má za následek malé snížení množství energie dopadající ze Slunce na Zemi, a tudíž následné snížení teploty vzduchu.
Obr. 1: Vývoj odchylky průměrné roční teploty od průměru 20. století pro roky 1880 až 2018, zdroj: NOAA/NCEI
Většina měsíců v loňském roce byla z globálního pohledu na 2. až 5. místě od roku 1880, s výjimkou února, který byl poněkud chladnější a umístil se na místě 11. To ale nic nemění na tom, že prosinec 2018 (mimochodem, druhý nejteplejší po prosinci 2015) se stal už 408. měsícem v řadě za sebou s nadprůměrnou teplotou ve srovnání s průměrem za celé 20. století.
Samozřejmě, že z regionálního pohledu nebyl rok 2018 všude čtvrtým nejteplejším (obr. 2). Například v Česku šlo o vůbec nejteplejší rok, podobně jako u našich sousedů nebo v části Středomoří, Blízkého východu a Nového Zélandu. Naopak teplotně blízké průměru nebo i lehce podprůměrné podmínky panovaly v části Kanady, v severozápadním Atlantiku nebo u Kapverdských ostrovů.
Obr. 2: Odchylka teploty vzduchu v roce 2018 od dlouhodobého průměru (zdroj: NOAA), tmavě modrá barva značí rekordně chladný rok, tmavě červená rekordně teplý
Z hlediska absolutních extrémů byla loni nejvyšší teplota změřena v Íránu (Ahvaz), a to 53 °C dne 2. července, na jižní polokouli to bylo 27. prosince v australském Marble Bar, kde chybělo 7 desetin stupně k dosažení 50stupňové hranice. Naopak nejnižší teplotu naměřila v tomto směru proslulá stanice Vostok v Antarktidě (-82,4 °C dne 27. srpna), na severní polokouli to pak 6. ledna v grónském Geo Summitu bylo -61,5 °C. Absolutní rekord maximální teploty na úrovni států byl loni překonán v Palau (35 °C), Alžírsku (51,3 °C), Japonsku (41,1 °C), Jižní Koreji (41 °C) a na Tchaj-wanu (40,3 °C), nikde ale nebylo překonáno absolutní minimum. Připomeňme i spolehlivě změřenou nejvyšší minimální teplotu za 24 hodin, která v ománském Qurayyatu 26. června neklesla pod 42,6 °C.
Závěrem podotkněme, že za tak vysoké teploty, které poslední roky přinášejí, může do značné míry lidská činnost, zejména pak stoupající emise skleníkových plynů. Uvážíme-li zmíněný rostoucí trend necelých dvou desetin stupně Celsia za dekádu, pak k naplnění dohod z Paříže o doporučeném nárůstu na úrovni 1,5 °C ve srovnání s předindustriálním obdobím už moc času nezbývá – dosaženo by jí mohlo být už ve 40. letech tohoto století.
Obr. 1: Vývoj odchylky průměrné roční teploty od průměru 20. století pro roky 1880 až 2018, zdroj: NOAA/NCEI
Většina měsíců v loňském roce byla z globálního pohledu na 2. až 5. místě od roku 1880, s výjimkou února, který byl poněkud chladnější a umístil se na místě 11. To ale nic nemění na tom, že prosinec 2018 (mimochodem, druhý nejteplejší po prosinci 2015) se stal už 408. měsícem v řadě za sebou s nadprůměrnou teplotou ve srovnání s průměrem za celé 20. století.
Samozřejmě, že z regionálního pohledu nebyl rok 2018 všude čtvrtým nejteplejším (obr. 2). Například v Česku šlo o vůbec nejteplejší rok, podobně jako u našich sousedů nebo v části Středomoří, Blízkého východu a Nového Zélandu. Naopak teplotně blízké průměru nebo i lehce podprůměrné podmínky panovaly v části Kanady, v severozápadním Atlantiku nebo u Kapverdských ostrovů.
Obr. 2: Odchylka teploty vzduchu v roce 2018 od dlouhodobého průměru (zdroj: NOAA), tmavě modrá barva značí rekordně chladný rok, tmavě červená rekordně teplý
Z hlediska absolutních extrémů byla loni nejvyšší teplota změřena v Íránu (Ahvaz), a to 53 °C dne 2. července, na jižní polokouli to bylo 27. prosince v australském Marble Bar, kde chybělo 7 desetin stupně k dosažení 50stupňové hranice. Naopak nejnižší teplotu naměřila v tomto směru proslulá stanice Vostok v Antarktidě (-82,4 °C dne 27. srpna), na severní polokouli to pak 6. ledna v grónském Geo Summitu bylo -61,5 °C. Absolutní rekord maximální teploty na úrovni států byl loni překonán v Palau (35 °C), Alžírsku (51,3 °C), Japonsku (41,1 °C), Jižní Koreji (41 °C) a na Tchaj-wanu (40,3 °C), nikde ale nebylo překonáno absolutní minimum. Připomeňme i spolehlivě změřenou nejvyšší minimální teplotu za 24 hodin, která v ománském Qurayyatu 26. června neklesla pod 42,6 °C.
Závěrem podotkněme, že za tak vysoké teploty, které poslední roky přinášejí, může do značné míry lidská činnost, zejména pak stoupající emise skleníkových plynů. Uvážíme-li zmíněný rostoucí trend necelých dvou desetin stupně Celsia za dekádu, pak k naplnění dohod z Paříže o doporučeném nárůstu na úrovni 1,5 °C ve srovnání s předindustriálním obdobím už moc času nezbývá – dosaženo by jí mohlo být už ve 40. letech tohoto století.
