Je Měsíc barevný? Měsíc není jen nudná přehlídka odstínů šedi
Paletu odstínů měsíčního kotouče ovlivňuje především zemská atmosféra. Ta jej dokáže zejména nízko na obloze (když prochází největší částí atmosféry) zabarvit do žlutých, oranžových, růžových, sytě červených a vzácně i do světle modrých nebo zelených odstínů (konkrétní odstín ovlivňují meteorologické podmínky). Jaká je však barva samotného Měsíce? Možná vás to překvapí, ale není to jen nudná přehlídka odstínů šedi.
Fotografové si často kladou otázku, jaké zvolit při fotografování Měsíce správné vyvážení bílé. Každopádně bychom to neměli nechávat na automatice fotoaparátu. Ideální je fotografovat do surového RAW formátu, a správnou teplotu barev poté doladit v grafickém editoru. Obvykle se správná teplota barev Měsíce pohybuje okolo 4500 K. V mnoha případech se ale musíme spolehnout na své zkušenosti a úsudek, protože zemská atmosféra dokáže výrazně změnit zabarvení měsíčního kotouče, zdroj: Pavel Gabzdyl
Měsíc na nočním nebi svítí jasně bílým světlem. Dokonce tak jasným, že starým Řekům připomínal stříbro. S barvou ušlechtilého kovu ovšem měsíční světlo nemá nic společného.
Stříbřitě zářivý Měsíc? Na vině je vysoký kontrast
Měsíc pouze odráží sluneční svit a nutno dodat, že jen zhruba jednu desetinu. Měsíční povrch totiž pokrývají horniny, které se svou tmavostí podobají spíše zvětralému asfaltu. Kde se tedy bere ona „stříbřitá“ zář luny? Je to jen dílo iluze, která vzniká díky velmi vysokému kontrastu jasného Měsíce s temnou oblohou. Ať se nám zdá měsíční světlo jakkoli třpytivé, jeho jas je i kolem úplňku zhruba milionkrát menší než jas Slunce. Nenechte se tedy zmást našim zrakem. Měsíc není bílý, ale spíše tmavě šedivý. Přesvědčují nás o tom také snímky z kosmických sond, kterým se povedlo dostat do jednoho záběru jak Měsíc, tak i Zemi. Zatímco Měsíc odráží jen zhruba desetinu slunečního světla, naše blankytná planeta zhruba 2,5krát tolik. Proto na společných rodinných portrétech vypadá Měsíc jako velmi chudý příbuzný. Nejen svou velikosti, ale především nuzným jasem.
O tom, jak je povrch Měsíce ve skutečnosti tmavý, nás přesvědčují snímky z kosmických sond, kterým se povedlo dostat do jednoho záběru jak Měsíc, tak i Zemi. Tento „rodinný portrét“ pořídila sonda Deep Space Climate Observatory, zdroj: NASA/NOAA
Pohled zblízka
Je tedy Měsíc skutečně tak bezbarvým světem, jak jej na Štědrý den roku 1968 popsal velitel posádky kosmické lodi Apolla 8 James Lovell z výšky 111 kilometrů? „Měsíc je v podstatě šedivý, žádná barva. Vypadá jako z pálené sádry anebo z nějakého našedlého plážového písku“. Takto skutečně většině astronautů Měsíc připadal, ale zkušení pozorovatelé luny dobře vědí, že povrch našeho kosmického souseda není jen fádní přehlídkou různých odstínů šedi. Už po pár minutách strávených u okuláru astronomického dalekohledu se totiž dá snadno zjistit, že zvláště plochy tmavých měsíčních moří, jsou posety skvrnami různých barevných odstínů, velikostí a tvarů.
Pomohou saturované snímky
Problém je, že Měsíc nám nabízí jen velmi jemné barevné nádechy, nikoli syté, na první pohled rozeznatelné odstíny. Britský astronom Ewen Whitaker využil proto pro zvýraznění těchto barevných odstínů na konci šedesátých let 20. století jednoduchý fotografický trik: pořídil dvojici fotografií Měsíce s pomocí filtru propustného pro infračervenou část spektra a s pomocí filtru propouštějícího ultrafialové paprsky. Když potom zkombinoval infračervený pozitiv a ultrafialový negativ, ukázalo se, že v měsíčních mořích lze rozeznat ostře ohraničené plochy s červeným nebo modrým zabarvením. Podobná technika se dnes využívá pro multispektrální snímkování Měsíce pomocí sond.
Snímky Měsíce se zvýrazněnou informací o barvách nemusí být jen výsadou kosmických sond. Lze je snadno pořídit i dostupnou fotografickou technikou. Pak už jen stačí vhodným způsobem zvýšit saturaci barev v některém z grafických editorů, zdroj: Pavel Gabzdyl
Barvy díky složení lunárních láv
Palety barevných nádechů a různých odstínů šedi, které na měsíčním povrchu pozorujeme, jsou způsobeny chemickým složením hornin jednotlivých povrchových oblastí. Nejlépe je to patrné v rámci jednotlivých částí měsíčních moří, která vznikla při výlevech čedičových láv. Výlevy láv přitom neprobíhaly najednou, ale v časovém rozmezí několika stovek milionů let, během nichž se měnilo chemické složení a tím i zabarvení jednotlivých typů láv. Dnes už například víme, že postupem času v lávách vzrůstala koncentrace oxidu titaničitého, který se na snímcích projevuje modrým zabarvením. Pro většinu případů proto platí, že čím „modřejší” moře je, tím později vzniklo. Tmavě modré skvrny proto náleží vůbec nejmladším vulkanickým výlevům. Naopak ty nejstarší lávy mají spíše oranžový nádech. S pomocí saturovaného snímku Měsíce si tak můžete sami zjistit relativní stáří láv měsíčních moří!
Fotografové si často kladou otázku, jaké zvolit při fotografování Měsíce správné vyvážení bílé. Každopádně bychom to neměli nechávat na automatice fotoaparátu. Ideální je fotografovat do surového RAW formátu, a správnou teplotu barev poté doladit v grafickém editoru. Obvykle se správná teplota barev Měsíce pohybuje okolo 4500 K. V mnoha případech se ale musíme spolehnout na své zkušenosti a úsudek, protože zemská atmosféra dokáže výrazně změnit zabarvení měsíčního kotouče, zdroj: Pavel Gabzdyl
Měsíc na nočním nebi svítí jasně bílým světlem. Dokonce tak jasným, že starým Řekům připomínal stříbro. S barvou ušlechtilého kovu ovšem měsíční světlo nemá nic společného.
Stříbřitě zářivý Měsíc? Na vině je vysoký kontrast
Měsíc pouze odráží sluneční svit a nutno dodat, že jen zhruba jednu desetinu. Měsíční povrch totiž pokrývají horniny, které se svou tmavostí podobají spíše zvětralému asfaltu. Kde se tedy bere ona „stříbřitá“ zář luny? Je to jen dílo iluze, která vzniká díky velmi vysokému kontrastu jasného Měsíce s temnou oblohou. Ať se nám zdá měsíční světlo jakkoli třpytivé, jeho jas je i kolem úplňku zhruba milionkrát menší než jas Slunce. Nenechte se tedy zmást našim zrakem. Měsíc není bílý, ale spíše tmavě šedivý. Přesvědčují nás o tom také snímky z kosmických sond, kterým se povedlo dostat do jednoho záběru jak Měsíc, tak i Zemi. Zatímco Měsíc odráží jen zhruba desetinu slunečního světla, naše blankytná planeta zhruba 2,5krát tolik. Proto na společných rodinných portrétech vypadá Měsíc jako velmi chudý příbuzný. Nejen svou velikosti, ale především nuzným jasem.
O tom, jak je povrch Měsíce ve skutečnosti tmavý, nás přesvědčují snímky z kosmických sond, kterým se povedlo dostat do jednoho záběru jak Měsíc, tak i Zemi. Tento „rodinný portrét“ pořídila sonda Deep Space Climate Observatory, zdroj: NASA/NOAA
Pohled zblízka
Je tedy Měsíc skutečně tak bezbarvým světem, jak jej na Štědrý den roku 1968 popsal velitel posádky kosmické lodi Apolla 8 James Lovell z výšky 111 kilometrů? „Měsíc je v podstatě šedivý, žádná barva. Vypadá jako z pálené sádry anebo z nějakého našedlého plážového písku“. Takto skutečně většině astronautů Měsíc připadal, ale zkušení pozorovatelé luny dobře vědí, že povrch našeho kosmického souseda není jen fádní přehlídkou různých odstínů šedi. Už po pár minutách strávených u okuláru astronomického dalekohledu se totiž dá snadno zjistit, že zvláště plochy tmavých měsíčních moří, jsou posety skvrnami různých barevných odstínů, velikostí a tvarů.
Pomohou saturované snímky
Problém je, že Měsíc nám nabízí jen velmi jemné barevné nádechy, nikoli syté, na první pohled rozeznatelné odstíny. Britský astronom Ewen Whitaker využil proto pro zvýraznění těchto barevných odstínů na konci šedesátých let 20. století jednoduchý fotografický trik: pořídil dvojici fotografií Měsíce s pomocí filtru propustného pro infračervenou část spektra a s pomocí filtru propouštějícího ultrafialové paprsky. Když potom zkombinoval infračervený pozitiv a ultrafialový negativ, ukázalo se, že v měsíčních mořích lze rozeznat ostře ohraničené plochy s červeným nebo modrým zabarvením. Podobná technika se dnes využívá pro multispektrální snímkování Měsíce pomocí sond.
Snímky Měsíce se zvýrazněnou informací o barvách nemusí být jen výsadou kosmických sond. Lze je snadno pořídit i dostupnou fotografickou technikou. Pak už jen stačí vhodným způsobem zvýšit saturaci barev v některém z grafických editorů, zdroj: Pavel Gabzdyl
Barvy díky složení lunárních láv
Palety barevných nádechů a různých odstínů šedi, které na měsíčním povrchu pozorujeme, jsou způsobeny chemickým složením hornin jednotlivých povrchových oblastí. Nejlépe je to patrné v rámci jednotlivých částí měsíčních moří, která vznikla při výlevech čedičových láv. Výlevy láv přitom neprobíhaly najednou, ale v časovém rozmezí několika stovek milionů let, během nichž se měnilo chemické složení a tím i zabarvení jednotlivých typů láv. Dnes už například víme, že postupem času v lávách vzrůstala koncentrace oxidu titaničitého, který se na snímcích projevuje modrým zabarvením. Pro většinu případů proto platí, že čím „modřejší” moře je, tím později vzniklo. Tmavě modré skvrny proto náleží vůbec nejmladším vulkanickým výlevům. Naopak ty nejstarší lávy mají spíše oranžový nádech. S pomocí saturovaného snímku Měsíce si tak můžete sami zjistit relativní stáří láv měsíčních moří!
