Dnes 2. června 2015 nastává úplněk, což je dobrá příležitost nejen pro lovce zajímavých fotografií, ale také výborná šance k prohlédnutí tmavých skvrn na jeho disku, které lze rozeznat i bez dalekohledu. Ano, řeč je o měsíčních mořích, která nemají s vodou vůbec nic společného.

Podle bájí a legend měsíční temné skvrnky jsou šrámy z různých bojů se Sluncem, se zvířaty nebo s jinými bytostmi. Mexické zkazky hovoří o tom, tvář Měsíce poškrábal zajíc, Peruánci zase věřili, že jej zohavila liška a někteří předci Rumunů dokonce věřili, že na něj někdo hodil kravinec. Legendy se v tomto případě kupodivu příliš nepletou. Měsíční moře jsou totiž i ve skutečnosti velké šrámy na měsíční tváři. Nemají je však na svědomí bájná zvířata, ale dopady planetek o velikosti až stovek kilometrů! Gigantické srážky nejprve vytvořily v měsíční kůře ohromné prohlubně, kterým říkáme impaktní pánve. Ty mnohem později vyplnila žhavá láva, jež se na měsíční povrch vylévala v obrovských ohnivých fontánách. Velké prohlubně v měsíčním povrchu tedy nevyplňuje voda, ale naopak velmi suchá ztuhlá bazaltová láva připomínající pozemskou strusku.

Tip: Měsíc na obloze - aktuální poloha Měsíce na obloze


Podrobnosti na měsíčním disku jsou nejlépe patrné za soumraku nebo za úsvitu, autor: P. Gabzdyl

Pokud si chcete měsíční moře dobře prohlédnout, udělejte to za soumraku. V noci je totiž měsíční disk příliš jasný a jeho svit je potřeba dostatečně zeslabit například pomocí slunečních brýlí. Na oslnivý jas Měsíce můžete také vyzrát tím, že našeho kosmického souputníka budete sledovat z osvětlené místnosti nebo z místa pod pouliční lampou. Podrobnosti na měsíčním disku jsou velmi dobře patrné rovněž při přechodu jemné oblačnosti nebo za denního světla Proč ale vlastně tmavé měsíční skvrny nazýváme moře, když ve skutečnosti nemají tyto plochy s vodou nic společného? Odpověď na tuto otázku musíme hledat na počátku 17. století. Tehdy se světem potulovaly dva názory. První pocházel od řeckého učence Plutarcha (asi 45 – 120), který stejně jako italský hvězdář Galileo Galilei (1564 – 1642) věřil, že vodní plochy viděné z dálky se nám jeví tmavší než okolní pevnina. Druhý, zcela opačný názor pocházel z díla Dioptrice (1604) od hvězdáře Johanna Keplera (1571 – 1630). Po přečtení Galileových zpráv o pozorování Měsíce dalekohledem však Kepler své tvrzení, založené na pozorování řek a pevnin z vysokých kopců, opravil a v roce 1610 napsal: „Připouštím, že skvrny jsou moře (maria) a že jasné oblasti pevniny (terrae).“

Možná zásluhou této zápletky se traduje, že pojmenování moře dostal na Měsíc právě Galileo Galilei. Ukazuje se však, že proslulý italský hvězdář ve spojitosti s tmavými měsíčními plochami nikdy tohoto slova nepoužil a sám v existenci vody na Měsíci nevěřil. Ještě před vynálezem dalekohledu bylo totiž jisté, že kdyby na povrchu našeho souseda vodní plochy opravdu existovaly, museli bychom v období kolem úplňku pozorovat Slunce odražené od jejich hladiny, čili obyčejné prasátko.

Ať už to bylo jakkoli, název moře se díky trojici prvních měsíčních kartografů (van Langrena, Hevelia a Riccioliho) dostal i do měsíčních map, na kterých přetrval až do dnešních dnů. Samotná jména moří má pak na svědomí italský astronom Giovanni Riccioli (1598 – 1671), který je odvodil podle tehdy předpokládaných vlivů Měsíce na počasí a duševní stavy lidí. To je krásná ukázka toho, jak vážně brali dříve hvězdáři působení Měsíce na naši planetu.


Mapka nejvýznačnějších útvarů na přivrácené straně Měsíce, autor: P. Gabzdyl