V neděli, 5 února, v 19:28 SEČ nastane úplněk. V sobotu dopoledne se Měsíc zároveň ocitne v odzemí, čili na nejodlehlejším bodě své dráhy kolem Země. Únorový úplněk se tak stane nejmenším, jaký v roce 2023 na nebi uvidíme. I ten nejmenší úplněk ale směle konkuruje všem satelitům, jaké jsou viditelné z jiných planet Sluneční soustavy.

I když bude únorový úplněk tím nejmenším v letošním roce, nijak zvlášť se to na jeho vzhledu neprojeví. Pokud jej totiž budete sledovat bez dalekohledu, ani si jeho menšího úhlového průměru na obloze nevšimnete. Velikost únorového „mikroúplňku“ totiž bude oproti běžným úplňkům ve srovnatelném poměru jako průměr desetikorunové a dvacetikorunové mince sledovaný ze vzdálenosti tří metrů. Dodejme, že vůbec nejdále se Měsíc od Země vzdálí v roce 2023 při odzemí, které nastane 16. srpna a to na vzdálenost zhruba 407 tisíc kilometrů. Tou dobou ale Měsíc ani neuvidíme, protože bude blízko novu.

Cesta Sluneční soustavou
Není tedy potřeba v žádném případě zoufat, že se nám na nebi ukáže „mikroúplněk“. Kdybychom totiž velikost Měsíce na pozemské obloze srovnali s ostatními pohledy na měsíce jiných planet, ukázalo by se, že si na Zemi rozhodně nemáme na co stěžovat! Co bychom tedy z jiných planet viděli? Při pohledu z Merkuru nebo z Venuše bychom žádný satelit nezahlédli jednoduše proto, že ani jedna z těchto planet svůj měsíc nemá. Na Zemi máme jeden pořádný Měsíc. Jeho průměr se mění od zhruba 29 do 33 úhlových minut v závislosti na tom, zda je v odzemí nebo přízemí.

Další v pořadí je planeta Mars, která má dva měsíce Phobos a Deimos, které jsou ve skutečnosti zhruba 150krát menší než náš Měsíc. Menší měsíc Deimos obíhá kolem Marsu podstatně dál než Phobos, proto se při pohledu z červené planety jeví jen jako drobný kotouček o průměru zhruba 2 úhlové minuty. Zato mírně větší Phobos, který obíhá ve výši necelých 6 tisíc kilometrů nad povrchem Marsu, je na zažloutlém nebi červené planety o poznání větší. Záleží však, jak daleko od vás Phobos zrovna je. Při jeho východu nad obzor má průměr jen asi 8 úhlových minut, ale v nadhlavníku se zvětší až na 12 úhlových minut.

Naše cesta Sluneční soustavou pokračuje zastávkou u obří planety Jupiter, u níž známe už přes 80 satelitů. Kolem Jupiteru dokonce obíhá největší známý satelit našeho systému vůbec: Ganymed s průměrem 5 268 km. Ten však svou planetu obíhá ve vzdálenosti přes milion kilometrů, takže i přes své obří rozměry se při pohledu z Jupiteru jeví jako kotouček o průměru nanejvýš 18 úhlových minut. Jupiterovým rekordmanem je proto jeho třetí největší měsíc Io, který dosahuje průměru až téměř 36 úhlových minut. Je tedy až o 9 % větší než největší úplněk na pozemském nebi.


Jupiterův měsíc Io je úhlově největším satelitem, jaký bychom mohli z jakékoli planety v naší Sluneční soustavě sledovat. Vzhledem k tomu, že se tento satelit pohybuje kolem Jupiteru ve zhruba stejné vzdálenosti jako Měsíc kolem Země, je slapovými silami ohromné planety natolik namáhán, že na něm probíhá silná vulkanická aktivita, zdroj: NASA/JPL

Nyní už nás čekají tři zbývající obří planety: Saturn, na jehož „nebi“ je největším měsícem Titan s průměrem nanejvýš 14 úhlových minut čili dosahuje jen poloviny našeho měsíčního úplňku. Dále Uran s měsícem Ariel, který dosahuje průměru nejvýš 24 úhlových minut a nejvzdálenější planeta Neptun, jehož „nebi“ dominuje měsíc Triton s průměrem nanejvýš 28 úhlových minut.


Srovnání velikostí největších satelitů viditelných z jiných planet, zdroj: Kompozice: Pavel Gabzdyl

Blesková prohlídka Sluneční soustavy nám tedy ukázala, že náš Měsíc není na pozemském nebi ve srovnání s pohledy z ostatních planet rozhodně žádným prckem. Naopak, po Jupiterově měsíci Io, který je jen o chlup větší než náš Měsíc sledovaný ze Země, se řadí mezi skutečnou elitu!