Pozorovatelé, kteří si v pondělí 28. září přivstali na sledování zatmění Měsíce, se shodli, že zatmělý měsíční disk byl o něco tmavší než při zatměních z předešlých let. Z naměřených hodnot vyplývá, že Měsíc byl asi o 30 procent tmavší. Co za tím vězí?

Každý, kdo za svůj život viděl alespoň pár úplných zatmění Měsíce, určitě potvrdí, že každé je jiné. Každé je originální, jedinečné. Vzhled zatmělého Měsíce totiž ovlivňuje celá řada faktorů. Předně je to samotná geometrie měsíčního zatmění. Záleží totiž na tom, do jaké míry se Měsíc ponoří do plného zemského stínu, který je 2,5krát větší než měsíční disk. Ne pokaždé tedy měsíční disk projde přímo středem plného zemského stínu, což byl i případ zářijového zatmění.

I v případě naprosto stejné geometrie zatmění ovšem rozeznáme v jejich podobách výrazné rozdíly. Ty má na svědomí především momentální stav zemské atmosféry. Kdyby naše planeta neměla atmosféru, vrhala by temný stín, ve kterém by disk našeho souputníka zcela zmizel. Země je však obklopena rozsáhlou atmosférou. Sluneční paprsky se při průchodu zemským ovzduším rozptylují a dostávají se i do plného stínu. Pokud je tedy zemská stratosféra například plná aerosolů síry ze silných vulkanických erupcí, je procházející sluneční světlo atmosférou pohlceno a Měsíc při zatmění výrazně ztmavne. Čím silnější zaprášení atmosféry, tím znatelnější pokles jasu lze u zatmění pozorovat.

A to byl i případ letošního zářijového zatmění. Ztmavnutí zatmělého Měsíce totiž způsobil prach z exploze chilské sopky Calbuco, který nastal letos v dubnu. Oblak prachu se postupně rozprostřel do zemské stratosféry, a vytvořil tak jakýsi filtr, který částečně zastínil i sluneční svit dopadající na zemský povrch. Kdyby k výbuchu nedošlo, zatmění by bylo jasnější. Podle klimatologa Richarda Keena z Univerzity v Coloradu vedlo toto snížení průzračnosti stratosféry dokonce ke snížení teploty o 0,04 °C. Efekt tohoto drobného globálního ochlazení byl ovšem zcela přehlušen jinými jevy a tak rok bez léta se letos rozhodně nekonal.

Výbuch sopky Calbuco je však jen nenápadnou epizodou oproti efektům, které v zemské atmosféře způsobil výbuch filipínské sopky Pinatubo. V květnu 1991 se nad vulkánem objevil stratosférický oblak sahající až do výšky 27 km, který se později rozprostřel převážně po jižní polokouli. Odhaduje se, že při explozi se tenkrát dostalo do ovzduší asi 10 kilometrů krychlových vulkanického materiálu a globální teplota poklesla až o 0,6 °C.

I když k prvnímu úplnému zatmění Měsíce po této silné erupci došlo až 9. prosince 1992, přesto se stalo jedním z nejtmavších a nejpodivnějších v průběhu celého dvacátého století. Podle mnohých pozorovatelů bylo zvláštní již polostínové zatmění, které obvykle nelze bez dalekohledu vůbec rozeznat. Při zmíněném zatmění byl však údajně nazelenalý polostín viditelný i pouhýma očima. Největší překvapení nastalo při úplném zatmění: Téměř všem pozorovatelům se zatmělý Měsíc zcela ztratil z oblohy. Viditelný byl až v malých dalekohledech, ve kterých se jevil jako bezbarvý kotouč.

Níže si můžete prohlédnout fotografie zatmění Měsíce z 28. září, které byly pořízené v Brně.


Obrázek: Průběh úplného zatmění Měsíce z 28. září 2015. Foto: Pavel Karas, Hvězdárna a planetárium Brno.


Obrázek: Zatmění Měsíce z 28. září 2015. Foto: Pavel Karas, Hvězdárna a planetárium Brno.


Obrázek: Zatmění Měsíce z 28. září 2015. Foto: Pavel Karas, Hvězdárna a planetárium Brno.