Metan je jedním z nejvýznamnějších skleníkových plynů, jejichž koncentrace v atmosféře narůstá z důvodů lidské činnosti. Zatímco v minulosti se hlavní pozornost veřejnosti tradičně soustředila k oxidu uhličitému, poslední vývoj ukazuje, že i metan si zaslouží větší pozornost. Jeho množství v atmosféře totiž výrazně stoupá. Loni na podzim poprvé v dějinách měření překonala koncentrace metanu hodnotu 1900 ppb (parts per bilion, tedy částic metanu na miliardu částic vzduchu), podle družice MetO-B to bylo 25. října 2021 dokonce 1958 ppb. Na podzim jsou koncentrace v ročním chodu nejvyšší, aktuálně je to asi o 20 ppb méně. Jde o téměř trojnásobnou úroveň v porovnání s předindustriálním obdobím v 19. století. Ve srovnání s oxidem uhličitým jde sice o zhruba dvěstěkrát nižší koncentraci, ale metan má dramaticky vyšší potenciál zesílení skleníkového efektu – zejména v prvních letech po vypuštění 150–200násobný! Na druhé straně, jeho setrvání v atmosféře se pohybuje kolem 12 let (zatímco u antropogenního oxidu uhličitého stovky až tisíce let).


Globální průměr ročních koncentrací metanu od 80. let, zdroj: gml.noaa.gov


Globální průměr měsíčních koncentrací metanu za poslední 4 roky, zdroj: gml.noaa.gov

Znepokojení budí zejména zrychlený nárůst, ke kterému dochází v posledních 15 letech. Jeho příčiny totiž můžou souviset s pozitivními zpětnými vazbami v našem klimatickém systému, kdy oteplování vede ke zvyšování emisí z přirozených procesů.


Koncentrace metanu v hladině 321 hPa podle družice MetOp-B ze dne 15. března 2022, zdroj: ospo.noaa.gov

Metan se do atmosféry dostává při těžbě a spalování fosilních paliv, živočišná výroba, hnojení a odpadové hospodářství můžou asi za 60 procent emisí metanu. Z přírodních zdrojů jsou nejdůležitějšími zdroji metanu tropické mokřady, jejichž plocha narůstá v důsledku rozšiřování tropického klimatu, zvětšování obdělávané plochy i rapidního zvětšování populace a měst.

Velkým problémem jsou ale i arktické oblasti, kde se velké množství metanu nachází v permafrostu, který v posledních letech stále více taje. Značné zásoby tohoto plynu jsou vázány i v arktickém šelfu Severního ledového oceánu. Dříve se mělo za to, že uvolňování metanu do oceánu a následně do atmosféry je omezeno nepropustným podmořským permafrostem, který uzavřel horní vrstvy sedimentů na tisíce let. Nejnovější studie ale ukazují, že tento permafrost kvůli rostoucí teplotě vody postupně degraduje, zejména v oblasti východní Sibiře. Analýzy opakovaně upozorňují na riziko uvolnění velkého množství tohoto podmořského metanu do atmosféry v souvislosti s postupujícím oteplováním. K tomu by navíc mohlo dojít během krátké doby, čímž by se citelně zvýšila přízemní teplota vzduchu v horizontu jednotek roků. Toto oteplení by pak mimo jiné vedlo ke spuštění dalších pozitivních zpětných vazeb v rámci naší atmosféry, čímž by teplota dál výrazně stoupla. Na druhé straně je ale nutné zdůraznit i fakt, že naše pochopení fungování podmořského permafrostu není dokonalé, stejně jako modelování možného dalšího vývoje. Přesto tyto možnosti budí určité obavy a zvyšují naléhavost snižování emisí skleníkových plynů.


Vymezení oblasti s potenciálně největším zdrojem metanu v šelfové oblasti (vlevo) a hloubka moře (vpravo) s vyznačením oblastí do 50 m červeně, zdroj: mdpi.com

Výše uvedené řádky ukazují na naléhavost dalšího podrobného výzkumu fungování našeho velmi složitě se chovající klimatického systému za účelem přesnějšího modelování možných budoucích scénářů vývoje. Každopádně ale platí, že nové poznatky zpravidla přinášejí spíš pesimistické zprávy v tom smyslu, jak se prohlubují negativní dopady změny klimatu působené lidskou činností.