Ledovce v Grónsku tají rychleji než se myslelo, může to výrazně ovlivnit cirkulaci v Atlantiku
Grónský ledovcový štít patří v posledních letech mezi ostře sledované ledovce, a to z důvodů jeho zrychlujícího se tání, při kterém do severního Atlantiku proudí stále větší množství sladké vody. Výrazné úbytky ledu v důsledku globálního oteplování, které v oblasti Arktidy probíhá výrazně rychleji, než je celosvětový průměr, jsou zaznamenávány už několik desetiletí. Dosud používané techniky, jako je měření výšky ledového příkrovu nebo jeho hmotnosti pomocí gravitačních dat, jsou sice poměrně spolehlivé při určování ztrát ledu, který končí v oceánu a zvyšuje hladinu moře. Nejsou však schopny určit rozsah úbytku ledovců, které se z většiny nacházejí pod hladinou moře v úzkých fjordech kolem Grónska.
V čerstvé studii využívající družicových snímků se podařilo podrobně zmapovat polohu a postup mnoha těchto grónských ledovců s měsíčním odstupem za období od roku 1985 do 2022, a to se zapojením metod umělé inteligence. Výsledná data ukázala značný úbytek ledovců, v celkovém množství kolem bilionu tun ledu za toto období! Odpovídající plocha roztátých ledovců dosáhla kolem 5 tisíc kilometrů čtverečních. Výsledky studie ukazují, že změny kolem Grónska jsou enormní, a navíc probíhají prakticky po celém obvodu ostrova. Téměř každý ledovec za posledních několik desetiletí ustoupil.
Započteme-li tímto způsobem vyhodnocený úbytek ledu, dostaneme zhruba 20procentní nárůst oproti výsledkům klasických metod. Ty využíval například projekt agentury Copernicus. Z něj vyplynulo, že v období mezi roky 2003 a 2020 roztálo každý rok 226 miliard tun ledu. Připočteme-li rozdíl zjištěný výše citovanou studií (tedy oněch cca 20 %), dostáváme se na cca 269 miliard tun ročně. To znamená průměrnou ztrátu ledovcové hmoty v Grónsku téměř 30 miliónů tun za hodinu! Samozřejmě, že během roku panují značné rozdíly v tempu tání – maximální rozsah ledovcového pokrytí je dosahován v květnu, minimální pak v září až říjnu.
Příklady úbytku ledovců v různých oblastech Grónska od roku 1985 do roku 2022 (barevně znázorněny dle roku), zdroj: nature.com
Kumulativní úbytek ledovců v Grónsku od roku 1985 do roku 2022, zdroj: nature.com
Zrychlující se tempo tání vede ke stavu, kdy významná část grónského ledového příkrovu se ocitá na pokraji bodu zlomu, po kterém by se zrychlené tání stalo nevyhnutelným, i kdyby se globální oteplování zastavilo. Podle některých odhadů by roztání části ledovců, která je blízko onoho bodu zlomu, vedlo k vzestupu hladiny světového oceánu o 1 až 2 metry. Celý proces tohoto tání ale bude trvat dlouhou dobu, spíš stovky než desítky let.
Výrazně zjednodušené schéma AMOC: povrchové proudění teplé vody k severu, vznik hlubinné vody a zpětný tok v hloubce 2000 – 3000 metrů k jihu. Barevně znázorněn pozorovaný trend teploty mořského povrchu od roku 1993 - na sever se dostává méně teplé vody a Atlantiku je tu studenější, zdroj: realclimate.org
Potenciálně problematičtěji se jeví vliv sladké vody z tajících ledovců na složitý systém severoatlantické cirkulace mořské vody, tzv. Atlantické meridionální cirkulace (AMOC). Příliv méně husté sladké vody do moře totiž znamená zpomalení procesu poklesu těžší slané vody v polárních oblastech do větších hloubek oceánu, ve kterých pak voda putuje zpět do jižních oblastí. V posledních letech se často hovoří o možném brzkém překročení bodu zlomu i u AMOC, která je přitom v současnosti nejslabší za posledních 1600 let. V tom sice mezi vědci (ani modely) nepanuje shoda, nicméně více sladké vody nejspíš povede k dalšímu zpomalení AMOC, případně jejímu částečnému kolapsu. To bude mít i poměrné významný dopad na podobu počasí v západní Evropě, části Severní Ameriky a taky oblasti afrického Sahelu, ať už ve formě změny režimu srážek nebo častějších a výraznějších teplotních výkyvů. Důsledky zhroucení AMOC částečně ukazuje ve výrazně extrémnější a rychlejší podobě film z roku 2004 „Den poté“. Zatím se ale většina studií kloní k závěru, že kolaps cirkulace v Atlantiku by neměl nastat v první polovině tohoto století.
V čerstvé studii využívající družicových snímků se podařilo podrobně zmapovat polohu a postup mnoha těchto grónských ledovců s měsíčním odstupem za období od roku 1985 do 2022, a to se zapojením metod umělé inteligence. Výsledná data ukázala značný úbytek ledovců, v celkovém množství kolem bilionu tun ledu za toto období! Odpovídající plocha roztátých ledovců dosáhla kolem 5 tisíc kilometrů čtverečních. Výsledky studie ukazují, že změny kolem Grónska jsou enormní, a navíc probíhají prakticky po celém obvodu ostrova. Téměř každý ledovec za posledních několik desetiletí ustoupil.
Započteme-li tímto způsobem vyhodnocený úbytek ledu, dostaneme zhruba 20procentní nárůst oproti výsledkům klasických metod. Ty využíval například projekt agentury Copernicus. Z něj vyplynulo, že v období mezi roky 2003 a 2020 roztálo každý rok 226 miliard tun ledu. Připočteme-li rozdíl zjištěný výše citovanou studií (tedy oněch cca 20 %), dostáváme se na cca 269 miliard tun ročně. To znamená průměrnou ztrátu ledovcové hmoty v Grónsku téměř 30 miliónů tun za hodinu! Samozřejmě, že během roku panují značné rozdíly v tempu tání – maximální rozsah ledovcového pokrytí je dosahován v květnu, minimální pak v září až říjnu.
Příklady úbytku ledovců v různých oblastech Grónska od roku 1985 do roku 2022 (barevně znázorněny dle roku), zdroj: nature.com
Kumulativní úbytek ledovců v Grónsku od roku 1985 do roku 2022, zdroj: nature.com
Zrychlující se tempo tání vede ke stavu, kdy významná část grónského ledového příkrovu se ocitá na pokraji bodu zlomu, po kterém by se zrychlené tání stalo nevyhnutelným, i kdyby se globální oteplování zastavilo. Podle některých odhadů by roztání části ledovců, která je blízko onoho bodu zlomu, vedlo k vzestupu hladiny světového oceánu o 1 až 2 metry. Celý proces tohoto tání ale bude trvat dlouhou dobu, spíš stovky než desítky let.
Výrazně zjednodušené schéma AMOC: povrchové proudění teplé vody k severu, vznik hlubinné vody a zpětný tok v hloubce 2000 – 3000 metrů k jihu. Barevně znázorněn pozorovaný trend teploty mořského povrchu od roku 1993 - na sever se dostává méně teplé vody a Atlantiku je tu studenější, zdroj: realclimate.org
Potenciálně problematičtěji se jeví vliv sladké vody z tajících ledovců na složitý systém severoatlantické cirkulace mořské vody, tzv. Atlantické meridionální cirkulace (AMOC). Příliv méně husté sladké vody do moře totiž znamená zpomalení procesu poklesu těžší slané vody v polárních oblastech do větších hloubek oceánu, ve kterých pak voda putuje zpět do jižních oblastí. V posledních letech se často hovoří o možném brzkém překročení bodu zlomu i u AMOC, která je přitom v současnosti nejslabší za posledních 1600 let. V tom sice mezi vědci (ani modely) nepanuje shoda, nicméně více sladké vody nejspíš povede k dalšímu zpomalení AMOC, případně jejímu částečnému kolapsu. To bude mít i poměrné významný dopad na podobu počasí v západní Evropě, části Severní Ameriky a taky oblasti afrického Sahelu, ať už ve formě změny režimu srážek nebo častějších a výraznějších teplotních výkyvů. Důsledky zhroucení AMOC částečně ukazuje ve výrazně extrémnější a rychlejší podobě film z roku 2004 „Den poté“. Zatím se ale většina studií kloní k závěru, že kolaps cirkulace v Atlantiku by neměl nastat v první polovině tohoto století.
