Přejít na hlavní obsah
AKTUALITA: Dnes už se objeví srážky a hlavně na západě přechodně chladněji

Jaké je složení dešťových kapek

Déšť v České republice je nejčastějším typem padajících srážek. Obecně jde o kapky o průměru větším než 0,5 mm (nebo i menším, pokud jsou velmi rozptýlené), které vypadávají z oblaků. Dalo by se očekávat, že dešťová voda se svým složením bude blížit vodě destilované, tedy dokonale čisté, nicméně takový předpoklad není úplně správný a to z několika důvodů.

Déšť
Obr. 1: Dešťové kapky – nejčastější typ padajících srážek v Česku, zdroj: Wikipedia

Za prvé je nutné uvážit proces kondenzace, ke kterému dochází na tzv. kondenzačních jádrech. Ta mohou být různé povahy, převážně jsou to vodou smáčitelné, někdy i ve vodě částečně rozpustné pevné částice. Často jde o krystalky solí (zejména nad oceány a v pobřežních oblastech), ale můžou to být i prachové částice nebo třeba spory plísní či pylová zrna. Už v této fázi tedy může dojít k určitému ovlivnění složení dešťové kapičky. Během své pouti atmosférou se pak ve vodní kapce rozpouští plynné složky atmosféry, zejména oxid uhličitý. Díky tomu pak voda získává mírně kyselý charakter s obvyklou hodnotou pH 5,6 až 6,0 (připomeňme, že čistá destilovaná voda má pH 7).

Teplené elektrárny
Obr. 2: Oxidy síry vznikající činností tepelných elektráren můžou vést ke vzniku kyselých dešťů, zdroj: Wikipedia

V oblastech s významným antropogenním znečištěním často mluvíme o kyselém dešti. Jde o déšť, jehož pH je dále sníženo a to zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě. Kyselý déšť představuje značné ekologické nebezpečí, protože poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí ale také škody na architektonických objektech, urychluje korozi železných částí staveb apod. Termín kyselý déšť poprvé použil anglický chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru, přitom konstatoval, že kyselý déšť může ničit přírodu. V Evropě máme bohatou zkušenost s kyselými dešti zejména z 20. století z oblastí, kde se výrazně spalovala fosilní paliva – tedy hlavně v okolí tepelných elektráren a tepláren. V extrémních případech dosahovaly hodnoty pH kyselého deště méně než 3. Přitom použití vysokých komínů, které mělo omezit znečištění v okolí elektráren, vedlo k šíření produktů spalování na velké vzdálenosti a kyselý déšť pak vypadával i stovky kilometrů daleko od místa vzniku – viz kyselé deště ve Skandinávii mající původ v silně průmyslových oblastech Anglie a Skotska. Rovněž na návětří hor v blízkosti zdrojů znečištění dochází k častějšímu vypadávání kyselých dešťů s velmi negativními důsledky pro tamní ekosystémy – vzpomeňme například zničené lesy v Krušných a Jizerských horách. Díky masivnímu odsíření na začátku devadesátých let se ale úroveň kyselosti dešťů výrazně zlepšila a díky tomu i stav horských lesů (obr. 3).

Kyselé deště
Obr. 3: Jizerské hory – les zasažený kyselým deštěm. V současné době se ovšem stromy poškozené kyselým deštěm pomalu stávají minulostí a nahrazují je nové mladé a zdravé stromy, zdroj: Wikipedia

Déšť během své cesty k zemi vymývá také další případné příměsi atmosféry, ať už přirozené nebo antropogenní povahy. Například v jarních měsících v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic, se objevuje žlutý déšť, který obsahuje částice pylu. Množství pylu, které žlutý déšť obsahuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Ostatně déšť je v této souvislosti často s uspokojením kvitován alergiky, neboť vede ke snížení množství pylu a tedy i zmírnění jejich obtíží. Je ale nutné zdůraznit, že pro co největší vymytí příměsí (a tedy i pylu) z atmosféry je ideální trvalý déšť mírné intenzity, nikoliv přívalový déšť při bouřkách. Konečně, někdy můžeme sledovat i červené zabarvení (tzv. krvavý déšť), který obsahuje částečky pouštního prachu. Ten může být zvířen v pouštních oblastech a následně přenesen na velkou vzdálenost. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů minerální vrstvička červeného zabarvení (obr. 4).

Saharský prach
Obr. 4: Žlutý a červený déšť asi řidiče aut moc nepotěší, zdroj: Ulf Köhler (Observatorium Hohenpeißenberg)

Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů samočištění ovzduší, antropogenního nebo přirozeného znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (hydrosféra, pedosféra, biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Z tohoto důvodu se toto složení měří pomocí speciálních měřících zařízení, které umožňují mapovat celkové zatížení daného místa tzv. mokrou depozicí (tedy obsah znečišťujících látek přinášený srážkami).
Encyklopedie

Encyklopedie počasí

Přečtěte si další články z naší rozsáhlé encyklopedie počasí, která shrnuje poznatky o meteorologii a počasí. Pochopíte řadu základních meteorologických prvků a způsob vytváření předpovědí počasí.