Sicilská sopka Etna (vysoká přes 3300 metrů) patří k nejaktivnějším evropským vulkánům. Ostatně v minulých dnech o sobě dala opět vědět několika mohutnými erupcemi, při kterých z kráterů sopky vytékala láva a do ovzduší se dostávalo velké množství pevného pyroklastického materiálu. Ten byl dobře viditelný jak pouhým okem (obr. 1), tak i pomocí družicových snímků citlivých na sopečný prach a popel (obr. 2).


Obr. 1: Erupce Etny dne 5. prosince, zdroj: Volcanodiscovery.com


Obr. 2: Kouřová vlečka stoupá z Etny 3. prosince po poledni. Východně od Sicílie jsou nad mořem patrné zbytky vlečky s dřívější doby, zdroj: NASA

Podle údajů vulkanologů došlo při erupci 4. prosince k vychrlení popele až do výšky 7 kilometrů nad vrchol sopky. Sloupec kouře v atmosféře v kombinaci s vodní párou vytvořil sloup viditelný z velké dálky, který se výšce rozléval do vrstvy. Svým tvarem připomínal bouřkový oblak druhu Cumulonimbus. Od něj se ale odlišuje složením – především velkým obsahem částic sopečného prachu a popela – i barvou, ta je v toto případě spíš našedlá. Na základě podobnosti ale používáme někdy termín pyrocumulonimbus. Jeho horní část má typickou vláknitou nebo difúzní strukturu a projevuje se taky výskytem bleskové aktivity (viz fotografie).

Sopečné blesky, které se objevily, vznikají vlivem tření sopečného popela s ostatními částicemi ve vzduchu, při kterém dochází k tvorbě elektrického náboje a následnému vzniku center elektrického náboje opačného znaménka. Výsledkem jsou pak bleskové vývoje v oblastech s vysokým obsahem popela. V tomto případě byl 4. prosince oblak natolik mohutný, že jej dobře zachytila i družice Terra (obr. 3).


Obr. 3: Oblak vytvořený nad vrcholem Etny byl 4. prosince dopoledne zachycen družicí Terra, zdroj: NASA


Obr. 5: Podobná situace jako na obr. 4, ale nyní zachycená ze země, zdroj: Testa Veronica

Kromě tohoto efektu, který se ale projevuje v podstatě jen v blízkém okolí vulkánu, dochází během erupce uvolňování oxidu siřičitého do vzduchu. V tomto případě vznikla vlečka obsahující tento plyn, která směřovala nad Tunisko, Libyi a Egypta, dále nad Írán až Turkmenistán. Dodejme, že problematický je sopečný prach a popel i pro leteckou dopravu – v tomto případě ale byla zastavena jen v těsném okolí sopky (letiště v Catanii).

V zásadě zatím současná erupce Etny neovlivňuje počasí mimo své bezprostřední okolí. Pokud by ale aktivita pokračovala a do atmosféry se dostalo podstatně větší množství prachu a oxidu siřičitého, mohlo by to už mít citelnější dopady na počasí na Zemi. Pokud se totiž vulkanický prach a oxid siřičitý dostanou až do stratosféry (tj. cca nad 12-15 km), mohlo by pak vlivem zvýšeného odrazu slunečních paprsků dojít ke snížení množství energie dopadající na zemský povrch a snížení teploty u zemského povrchu. Obecně taková situace nastává spíš u vulkánů v tropických oblastech (vzpomeňme erupci filipínské sopky Pinatubo v roce 1991), v mírných a vyšších zeměpisných šířkách je potřeba, aby se do stratosféry dostalo velké množství materiálu, což znamená, aby erupce trvala spíš měsíce než dny nebo týdny, a současně aby injekce materiálu dosahovala dostatečné výšky. Něco takového nastalo při erupci sopky Laki na Islandu, která na přelomu let 1783-1784 trvala 8 měsíců. U Etny ale zatím nic takového s největší pravděpodobností nehrozí, i když se podle vulkanologů jedná o její největší erupci za posledních dvacet let.


Obr. 6: Pohled na lávu z Etny z předchozích dnů, zdroj: Testa Veronica