Až do 14. prosince 2018 potrvá konference OSN o změnách klimatu (COP24 – 24. konference smluvních stran) v polských Katovicích. Hlavní cíl složitých jednání, kterých se účastní zástupci 190 zemí z celého světa, je jasný – přijetí pravidel, která povedou k plné realizaci cílů pařížské klimatické dohody z roku 2015. Tedy k výraznému snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů, které se vážným způsobem podílejí na změně na klimatu, jejímž hlavním projevem je nárůst globálního průměru teploty vzduchu na Zemi.

Pařížská dohoda si klade za cíl udržet globální oteplování pod hodnotou 1,5 °C ve srovnání s érou před začátkem průmyslové revoluce. Jak ale vyplývá ze závěrů zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) z letošního října, lze toho docílit jen opravdu rychlými změnami, které se promítnou prakticky do všech sfér lidského života a hospodářství. A dodejme, že musí jít o opravdu rozsáhlé změny, neboť koncentrace skleníkových plynů i přes řadu klimatických konferencí stále rostou. Pokud jde o oxid uhličitý, v roce 2017 to bylo o 1,6 %, pro letošní rok první projekce odhadují nárůst o dalších 1,8 % (může to být ale i o víc než 3 %, viz obr. 1). Celosvětově tak letos do ovzduší bude emitováno zhruba těžko představitelných 37 gigatun CO2! Zatím jen Evropské unii se daří v posledních letech emise zvolna snižovat (obr. 1), částečně to platí i o USA, nicméně z vysokého základu. Naopak Čína nebo Indie se můžou pochlubit výrazným nárůstem, který pokračuje i letos. Z hlediska využívaných surovin je jednoznačně největším producentem skleníkových plynů uhlí, které na jednotku energie vyprodukuje téměř dvojnásobné množství CO2 než zemní plyn. Negativní zprávou je fakt, že v loňském roce – po malém poklesu – došlo opět k nárůstu spotřeby uhlí (obr. 2). Za nárůst emisí skleníkových plynů v posledních letech může i stoupající intenzita dopravy (především aut, ale i lodí a letadel), která spaluje fosilní paliva.

V souvislosti s uhlím působí poněkud paradoxně konání klimatické konference právě v regionu s rozsáhlou těžbou a následným spalováním tohoto černého zlata, přičemž polská vláda s uhlím stále počítá jako s velmi významným zdrojem energie i po roce 2030 (!). S ohledem na rapidní rozvoj solární a větrné energetiky, případně dalších možností výroby elektřiny, při které nedochází k uvolňování skleníkových plynů, se právě omezení spalování uhlí při výrobě elektřiny jeví jako vcelku realizovatelná cesta, zatímco například v letectví zatím nějaký odklon od fosilních zdrojů energie není na pořadu dne.

Abychom naplnili zmíněný cíl pařížské dohody, musely by zhruba do roku 2030 klesnout emise CO2 přibližně o polovinu, v polovině století by se pak světová ekonomika musela stát tzv. CO2 neutrální – což neznamená, že by se nemohla používat fosilní paliva, ale je nutné stejné množství CO2, které se do atmosféry uvolní, z ní opět odstranit (výsadba zeleně, ukládání CO2 pod povrch země apod.). Jak je z uvedených let patrné, času je velmi málo a je tak nutné začít jednat prakticky okamžitě, a to na celosvětové úrovni. Příští dny ukážou, jestli jsou zúčastněné státy vůbec schopny se domluvit na postupech vedoucích k citelnému snižování CO2. V opačném případě se stále častěji budeme setkávat s negativními projevy změny klimatu – rostoucí frekvencí a intenzitou vln veder, rozkolísáním srážkového režimu (povodně a sucha), nárůstem hladiny moří atd. Všechny tyto projevy povedou ke zhoršení kvality života a zdraví lidí v určitých oblastech světa, růstu nákladů na odstraňování škod a dopadů změny klimatu, v nejhorším případě k migraci nebo dokonce smrti lidí v nejpostiženějších oblastech naší krásné planety. Řešení změny klimatu je jednou z nejdůležitějších výzev, které lidstvo kdy čelilo.


Obr. 1: Vývoj emisí CO2 z různých oblastí a států světa od roku 1960 včetně výhledu na letošní rok – čísla u trojúhelníčků, zdroj: Globalcarbonproject.org


Obr. 2: Vývoj emisí CO2 z jednotlivých zdrojů za období 1960 až 2017 (shora: uhlí, ropa, zemní plyn, výroba cementu), zdroj: Globalcarbonproject.org