Teplota povrchové mořské vody dosáhla rekordu za dobu měření, nezvykle v červenci
Pokračující oteplování naší planety letos přináší překonávání jednoho rekordu za druhým. A nejde jen o rekordy teploty vzduchu, ale i teploty mořské vody. Během posledních čtyř měsíců jsme zažili nezvykle dlouhé období, kdy teplota povrchové vody v oceánech dosahovala mimořádně vysoké úrovně. V globálním průměru šlo o měsíce s rekordně vysokými teplotami, a to od letošního dubna. Tato situace pokračovala i během uplynulého července. Průměrná měsíční teplota dosáhla 20,89 °C, což znamenalo odchylku +0,51 °C ve srovnání s obdobím 1961-1990. Jde o největší červencovou odchylku v historii pozorování, tedy od roku 1979, kdy jsou k dispozici celosvětová družicová data o teplotě povrchové mořské vody.
Průběh denních hodnot globálního průměru teploty mořské vody od roku 1979 – v letošním roce (tlustá černá křivka) jsme překonali dosud nejvyšší hodnotu z března 2016, zdroj: climate.copernicus.eu
Poslední den měsíce července přitom přinesl další mimořádný údaj – v globálním průměru dosáhla teplota povrchové mořské vody hodnoty 20,96 °C. A to je dosud nejvyšší zaznamenaná teplota. Předchozí denní rekord pochází z března roku 2016, a je o setinu stupně nižší. To, že nový rekord pochází z července, je přitom další zarážející fakt. V globálním průměru totiž roční chod teploty povrchové mořské vody dosahuje maxima v březnu, tedy na sklonku léta jižní polokoule, která má podstatně větší zastoupení oceánů než polokoule severní. Nabízí se otázka, jak moc se dokážou oceány ještě prohřát během následujícího půlroku.
Vývoj červencových globálních odchylek teploty mořské vody od roku 1979 – letošní odchylka je výrazně nejvyšší, zdroj: climate.copernicus.eu
Měsíční odchylka povrchové teploty mořské vody v Atlantiku za červenec 2023 ve srovnání s obdobím 1991-2020, zdroj: climate.copernicus.eu
Příčinou rekordně vysokých teplot mořské vody je jednoznačně antropogenní změna klimatu. Určitou měrou přispívá i přirozený fenomén El Niño (ostatně předchozí rekord z roku 2016 nastal taky při výskytu tohoto jevu). Nicméně El Niño projevující se nadprůměrně teplou vodou tropického Pacifiku nastal teprve nedávno, je tedy v počáteční fázi a jeho vliv na rekordně teplé oceány je tak jen omezený. Výrazněji se tak uplatňují značně prohřáté vody ostatních oceánů, zejména pak severního Atlantiku.
V něm jsme výrazné mořské horké vlny mohli pozorovat už během letošního června, kdy hlavně v severovýchodní části oceánu denní odchylky v některých oblastech dosáhly bezprecedentní úrovně šesti až osmi stupňů Celsia. V červenci se pak výrazně prohřál severozápad Atlantského oceánu. Za celý měsíc pak odchylka severního Atlantiku dosáhla +1,05 °C. A jeho průměrná teplota se 31. července přiblížila k dosud nejvyšší hodnotě 24,81 °C z loňského září. Vzhledem k tomu, že nejvyšších teplot je obvykle dosahováno až za měsíc a půl, je velmi pravděpodobné, že tento rekord bude v následujících týdnech rovněž pokořen.
Rekordně vysoké teploty mořské vody mají značný dopad na fungování mořského života, a nejde jen o korálové útesy, ale i nebo různé druhy ryb nebo růst fytoplanktonu. Oceány ale fungují taky jako hlavní pohlcovač tepla z atmosféry a rovněž absorbují oxid uhličitý, tedy jde o určitý regulátor našeho klimatického systému. Při nárůstu teploty vody však klesá účinnost obou procesů – výsledkem je pak více oxidu uhličitého v atmosféře, a tedy silnější skleníkový efekt, a taky více tepla v atmosféře. Což znamená jediné – další nárůst teploty vzduchu a s tím spojený častější výskyt extrémních projevů počasí.
Průběh denních hodnot globálního průměru teploty mořské vody od roku 1979 – v letošním roce (tlustá černá křivka) jsme překonali dosud nejvyšší hodnotu z března 2016, zdroj: climate.copernicus.eu
Poslední den měsíce července přitom přinesl další mimořádný údaj – v globálním průměru dosáhla teplota povrchové mořské vody hodnoty 20,96 °C. A to je dosud nejvyšší zaznamenaná teplota. Předchozí denní rekord pochází z března roku 2016, a je o setinu stupně nižší. To, že nový rekord pochází z července, je přitom další zarážející fakt. V globálním průměru totiž roční chod teploty povrchové mořské vody dosahuje maxima v březnu, tedy na sklonku léta jižní polokoule, která má podstatně větší zastoupení oceánů než polokoule severní. Nabízí se otázka, jak moc se dokážou oceány ještě prohřát během následujícího půlroku.
Vývoj červencových globálních odchylek teploty mořské vody od roku 1979 – letošní odchylka je výrazně nejvyšší, zdroj: climate.copernicus.eu
Měsíční odchylka povrchové teploty mořské vody v Atlantiku za červenec 2023 ve srovnání s obdobím 1991-2020, zdroj: climate.copernicus.eu
Příčinou rekordně vysokých teplot mořské vody je jednoznačně antropogenní změna klimatu. Určitou měrou přispívá i přirozený fenomén El Niño (ostatně předchozí rekord z roku 2016 nastal taky při výskytu tohoto jevu). Nicméně El Niño projevující se nadprůměrně teplou vodou tropického Pacifiku nastal teprve nedávno, je tedy v počáteční fázi a jeho vliv na rekordně teplé oceány je tak jen omezený. Výrazněji se tak uplatňují značně prohřáté vody ostatních oceánů, zejména pak severního Atlantiku.
V něm jsme výrazné mořské horké vlny mohli pozorovat už během letošního června, kdy hlavně v severovýchodní části oceánu denní odchylky v některých oblastech dosáhly bezprecedentní úrovně šesti až osmi stupňů Celsia. V červenci se pak výrazně prohřál severozápad Atlantského oceánu. Za celý měsíc pak odchylka severního Atlantiku dosáhla +1,05 °C. A jeho průměrná teplota se 31. července přiblížila k dosud nejvyšší hodnotě 24,81 °C z loňského září. Vzhledem k tomu, že nejvyšších teplot je obvykle dosahováno až za měsíc a půl, je velmi pravděpodobné, že tento rekord bude v následujících týdnech rovněž pokořen.
Rekordně vysoké teploty mořské vody mají značný dopad na fungování mořského života, a nejde jen o korálové útesy, ale i nebo různé druhy ryb nebo růst fytoplanktonu. Oceány ale fungují taky jako hlavní pohlcovač tepla z atmosféry a rovněž absorbují oxid uhličitý, tedy jde o určitý regulátor našeho klimatického systému. Při nárůstu teploty vody však klesá účinnost obou procesů – výsledkem je pak více oxidu uhličitého v atmosféře, a tedy silnější skleníkový efekt, a taky více tepla v atmosféře. Což znamená jediné – další nárůst teploty vzduchu a s tím spojený častější výskyt extrémních projevů počasí.
