Dubaj v minulém týdnu zasáhly rekordní srážky, umělé zásahy do počasí ale za nimi nestojí
V minulém týdnu byla Dubaj zasažena rekordně intenzivními srážkami. Za 24 hodin spadlo 164 milimetrů vody, což je vůbec nejvíc v historii tamního měření (které ale trvá zhruba jen 70 let). Na hranicích s Ománem naměřili dokonce 254 mm! S ohledem na pouštní region šlo každopádně o mimořádně vydatný déšť, který vedl k rozsáhlým povodním. Jejich důsledky včetně výrazné narušení provozu obrovského dubajského letiště byly mediálně vděčným tématem. A zejména na sociálních sítích se pak kromě vlastních videí velké vody rozjela i bohatá diskuze nad příčinami této výjimečné události včetně určitých až konspiračních teorií, které zmiňovaly záměrné umělé zásahy do oblaků prováděné za účelem vyvolání deště. To do jisté míry může souviset s faktem, že právě Spojené arabské emiráty už řadu let provozují experimenty mající za cíl zvýšit srážky v této pouštní zemi. Soustředí se přitom hlavně na horské oblasti u hranic s Ománem, kde se nachází řada vodních nádrží.
Družicový pohled na části Ománu před a po vydatných deštích, zdroj: copernicus.eu
Družicový pohled na Dubaj po a před vydatnými dešti, zdroj: copernicus.eu
Vydatné srážky z minulého týdne způsobila z meteorologického pohledu výšková brázda nízkého tlaku vzduchu nad západní Asií, která zasahovala nezvykle na jih. Vlivem dynamických příčin se následně vytvořila i tlaková níže v přízemních hladinách atmosféry. Tlakové níže přitom podporují výstupné pohyby, díky čemuž se mohla vlhkost vzduchových hmot z oblasti Perského a Ománského zálivu transportovat do výšky, kde došlo ke kondenzaci vodní páry, vzniku oblaků a srážek. Zde je vhodné zdůraznit, že i když se v této části světa nachází poušť, vzduch obsahuje poměrně vysoké množství vodní páry pocházející z okolních mořských ploch. Vlivem prakticky permanentního působení tlakových výší, které blokují vznik významnějších výstupů, ale nemá šanci dostat se dostatečně vysoko, aby zkondenzovala.
Vlevo: tlakové pole u země (bílé čáry) a výška hladiny 500 hPa (černě), barevně ekvivalentní potenciální teplota – čím vyšší hodnoty, tím je vzduchu teplejší a vlhčí. Vpravo: předpověď 6hodinového úhrny srážek (poledne světového času dne 16. dubna), zdroj: dwd.de
Tlaková níže do sebe „nasávala“ z meteorologického pohledu extrémně vlhký a horký vzduch, což napomohlo nezvykle bouřlivému vývoji oblaků a srážek (přidal se částečně i tzv. train effect, kdy daný regiony byl zasažen bouřkami opakovaně). A poměrně pomalý postup níže dále napomohl zmíněným extrémním srážkovým úhrnům. Ty ještě před Dubají zasáhly taky Omán, kde si povodně vyžádaly nejméně 18 obětí. Dopadům ničivých záplav ale samozřejmě přispěla taky tamní infrastruktura, která – z poměrně logických důvodů – není na něco takového dimenzována. Kanalizace až na výjimky neexistuje, voda pak zůstává stát na ulicích a silnicích a jen velmi pomalu odtéká.
Hned po extrémních lijácích se vyrojila celá řada spekulací týkající se výše zmíněného „cloud-seedingu“, tedy umělých zásahů do oblaků vedoucích k umělému dešti. Podle meteorologického úřadu Spojených arabských emirátů ale v dané době žádný takový zásah neproběhl (reuters.com). Z meteorologického pohledu přitom v tomto případě úvaha o umělých zásazích rovněž nemá smysl. Jak vyplývá ze zkušeností i modelování, dopady umělé infekce oblaků vedou pouze ke srážkám slabší intenzity. Primárním cílem je vpravit do oblaků vhodné částice, které slouží jako kondenzační jádra a podporují vznik kapiček, které následně za vhodných podmínek vedou k dešti, který by jinak nevypadl. V případě silného deště, který Dubaj zasáhl minulý týden, by ale zásah neměl prakticky žádný významný vliv. Při vývoji tak vydatných srážek už totiž počet kondenzačních jader před samotnou událostí musel být dostatečně vysoký. Jakýkoli dodatečný materiál by neměl prakticky žádný účinek. Současně se nabízí otázka, proč „infikovat“ oblaky za situace, kdy víme, že přinesou dostatek srážek. Předpovědní modely už řadu dní předem očekávaly vydatné srážky, a to v množství, které nakonec opravdu spadly. Přitom efekt „cloud seedingu“ nehraje v numerických modelech žádnou roli, protože v nich není vůbec zahrnut.
Co ale určitou roli hrát mohlo, je jiný umělý zásah člověka, a to v podobě změny klimatu. Moře kolem Arabského poloostrova jsou nadprůměrně teplá, což usnadňuje výpar. Teplejší vzduch obsáhne více vodní páry, která pak za vhodných podmínek může zkondenzovat a vést k extrémnějším srážkám než dříve. To se ale týká i jiných částí světa, nejen Blízkého východu.
Družicový pohled na části Ománu před a po vydatných deštích, zdroj: copernicus.eu
Družicový pohled na Dubaj po a před vydatnými dešti, zdroj: copernicus.eu
Vydatné srážky z minulého týdne způsobila z meteorologického pohledu výšková brázda nízkého tlaku vzduchu nad západní Asií, která zasahovala nezvykle na jih. Vlivem dynamických příčin se následně vytvořila i tlaková níže v přízemních hladinách atmosféry. Tlakové níže přitom podporují výstupné pohyby, díky čemuž se mohla vlhkost vzduchových hmot z oblasti Perského a Ománského zálivu transportovat do výšky, kde došlo ke kondenzaci vodní páry, vzniku oblaků a srážek. Zde je vhodné zdůraznit, že i když se v této části světa nachází poušť, vzduch obsahuje poměrně vysoké množství vodní páry pocházející z okolních mořských ploch. Vlivem prakticky permanentního působení tlakových výší, které blokují vznik významnějších výstupů, ale nemá šanci dostat se dostatečně vysoko, aby zkondenzovala.
Vlevo: tlakové pole u země (bílé čáry) a výška hladiny 500 hPa (černě), barevně ekvivalentní potenciální teplota – čím vyšší hodnoty, tím je vzduchu teplejší a vlhčí. Vpravo: předpověď 6hodinového úhrny srážek (poledne světového času dne 16. dubna), zdroj: dwd.de
Tlaková níže do sebe „nasávala“ z meteorologického pohledu extrémně vlhký a horký vzduch, což napomohlo nezvykle bouřlivému vývoji oblaků a srážek (přidal se částečně i tzv. train effect, kdy daný regiony byl zasažen bouřkami opakovaně). A poměrně pomalý postup níže dále napomohl zmíněným extrémním srážkovým úhrnům. Ty ještě před Dubají zasáhly taky Omán, kde si povodně vyžádaly nejméně 18 obětí. Dopadům ničivých záplav ale samozřejmě přispěla taky tamní infrastruktura, která – z poměrně logických důvodů – není na něco takového dimenzována. Kanalizace až na výjimky neexistuje, voda pak zůstává stát na ulicích a silnicích a jen velmi pomalu odtéká.
Hned po extrémních lijácích se vyrojila celá řada spekulací týkající se výše zmíněného „cloud-seedingu“, tedy umělých zásahů do oblaků vedoucích k umělému dešti. Podle meteorologického úřadu Spojených arabských emirátů ale v dané době žádný takový zásah neproběhl (reuters.com). Z meteorologického pohledu přitom v tomto případě úvaha o umělých zásazích rovněž nemá smysl. Jak vyplývá ze zkušeností i modelování, dopady umělé infekce oblaků vedou pouze ke srážkám slabší intenzity. Primárním cílem je vpravit do oblaků vhodné částice, které slouží jako kondenzační jádra a podporují vznik kapiček, které následně za vhodných podmínek vedou k dešti, který by jinak nevypadl. V případě silného deště, který Dubaj zasáhl minulý týden, by ale zásah neměl prakticky žádný významný vliv. Při vývoji tak vydatných srážek už totiž počet kondenzačních jader před samotnou událostí musel být dostatečně vysoký. Jakýkoli dodatečný materiál by neměl prakticky žádný účinek. Současně se nabízí otázka, proč „infikovat“ oblaky za situace, kdy víme, že přinesou dostatek srážek. Předpovědní modely už řadu dní předem očekávaly vydatné srážky, a to v množství, které nakonec opravdu spadly. Přitom efekt „cloud seedingu“ nehraje v numerických modelech žádnou roli, protože v nich není vůbec zahrnut.
Co ale určitou roli hrát mohlo, je jiný umělý zásah člověka, a to v podobě změny klimatu. Moře kolem Arabského poloostrova jsou nadprůměrně teplá, což usnadňuje výpar. Teplejší vzduch obsáhne více vodní páry, která pak za vhodných podmínek může zkondenzovat a vést k extrémnějším srážkám než dříve. To se ale týká i jiných částí světa, nejen Blízkého východu.
