Na nebi se ukáže zodiakální světlo
Čeká nás řada jasných nocí, proto se pokuste zahlédnout zhruba hodinu až dvě po západu Slunce, slabé zodiakální světlo táhnoucí se od obzoru až k souhvězdí Blíženců. Ideální podmínky k jeho sledování ovšem nastanou až po úplňku (18. března), kdy večerní nebe již nebude rušit světlo Měsíce.
K tomu, abyste zodiakální světlo na nebi spatřili, musíte vyrazit někam, kde nad obzorem neruší žádná světla. Také je potřeba vyhledat lokalitu s čistým a průzračným vzduchem, bez zvýšeného obsahu prachových částic, ideálně ve vysoké nadmořské výšce. Jednoduše řečeno, čím dále budete od velkých měst, tím lépe. Důležitým předpokladem úspěšného lovu jsou i dobré rozptylové podmínky, které zajistí skutečně čisté nebe.
Světelný kužel zodiakálního světla z Jizerky, zdroj: Petr Horálek
Zodiakální světlo má největší šířku poblíž naší denní hvězdy a zhruba kopíruje rovinu zvířetníku (zodiaku) čili rovinu po níž obíhají kolem Slunce planety. Nejvhodnější podmínky k jeho sledování u nás nastávají v březnu na večerní a v září na ranní obloze, kdy je rovina zvířetníku nakloněna vůči horizontu až o 60°. Slabounký zodiakální svit vytváří sluneční světlo rozptýlené na jemném kosmickém prachu, o kterém se dříve soudilo, že pochází především z rozpadlých komet a planetek. Na základě měření sondy Juno, která při své cestě k Jupiteru tímto prachovým oblakem prolétla, ale překvapivě vyšlo najevo, že dodavatelem rozptylujících částic jsou především prachové bouře na Marsu.
Ideální podmínky ke sledování zodiakálního světla s přidanou hodnotou poměrně snadné dostupnosti z kontinentální Evropy, splňuje i Kanárský ostrov Tenerife. A právě zde, na observatoři Teide, se pozorováním zodiakálního světla věnoval v letech 1971 až 1974 i mladý začínající student astrofyziky Brian Harold May. Pak ale vědecká kariéra Briana Maye ustrnula. Ptáte se proč? Onen nadějný student totiž nebyl nikým jiným, než kytaristou jedné z nejslavnějších rockových kapel všech dob: Queen. Znalci vědí, že právě v roce 1974 spatřilo světlo světa album Queen II, které definovalo jejich styl. Brian May se stal rockovou hvězdou na plný úvazek a na „hvězdařinu“ už nezbyl čas. V roce 2006 se ale k výzkumu zodiakálního světla vrátil a se svou disertační prací s názvem „Průzkum radiálních rychlostí v prachovém oblaku zodiakálního světla“ obhájil doktorský titul z astrofyziky. Tím astronomická dráha Briana Maye zdaleka neskončila. Podílí se na řadě populárně naučných projektů, píše astronomické knihy, zpracovává 3D snímky z některých vesmírných misí a například pro misi New Horizons k Plutu složil speciální píseň.
Až tedy někdy budete sledovat kouzelný přísvit zodiakálního světla, pusťte si do sluchátek třeba skladbu Bohemian Rhapsody. Vždyť Queen mají s astronomií a se splněnými sny mnohem více společného, než by se na první pohled mohlo zdát.
Světelný kužel zodiakálního světla (vpravo) spolu s Mléčnou dráhou (vlevo) nad pouští Kalahari. Na snímku je i jeho autor, astrofotograf Petr Horálek, jehož úžasné portréty hvězdného nebe do své knihy Kosmická oblaka využil i samotný Brian May, zdroj: Petr Horálek
K tomu, abyste zodiakální světlo na nebi spatřili, musíte vyrazit někam, kde nad obzorem neruší žádná světla. Také je potřeba vyhledat lokalitu s čistým a průzračným vzduchem, bez zvýšeného obsahu prachových částic, ideálně ve vysoké nadmořské výšce. Jednoduše řečeno, čím dále budete od velkých měst, tím lépe. Důležitým předpokladem úspěšného lovu jsou i dobré rozptylové podmínky, které zajistí skutečně čisté nebe.
Světelný kužel zodiakálního světla z Jizerky, zdroj: Petr Horálek
Zodiakální světlo má největší šířku poblíž naší denní hvězdy a zhruba kopíruje rovinu zvířetníku (zodiaku) čili rovinu po níž obíhají kolem Slunce planety. Nejvhodnější podmínky k jeho sledování u nás nastávají v březnu na večerní a v září na ranní obloze, kdy je rovina zvířetníku nakloněna vůči horizontu až o 60°. Slabounký zodiakální svit vytváří sluneční světlo rozptýlené na jemném kosmickém prachu, o kterém se dříve soudilo, že pochází především z rozpadlých komet a planetek. Na základě měření sondy Juno, která při své cestě k Jupiteru tímto prachovým oblakem prolétla, ale překvapivě vyšlo najevo, že dodavatelem rozptylujících částic jsou především prachové bouře na Marsu.
Ideální podmínky ke sledování zodiakálního světla s přidanou hodnotou poměrně snadné dostupnosti z kontinentální Evropy, splňuje i Kanárský ostrov Tenerife. A právě zde, na observatoři Teide, se pozorováním zodiakálního světla věnoval v letech 1971 až 1974 i mladý začínající student astrofyziky Brian Harold May. Pak ale vědecká kariéra Briana Maye ustrnula. Ptáte se proč? Onen nadějný student totiž nebyl nikým jiným, než kytaristou jedné z nejslavnějších rockových kapel všech dob: Queen. Znalci vědí, že právě v roce 1974 spatřilo světlo světa album Queen II, které definovalo jejich styl. Brian May se stal rockovou hvězdou na plný úvazek a na „hvězdařinu“ už nezbyl čas. V roce 2006 se ale k výzkumu zodiakálního světla vrátil a se svou disertační prací s názvem „Průzkum radiálních rychlostí v prachovém oblaku zodiakálního světla“ obhájil doktorský titul z astrofyziky. Tím astronomická dráha Briana Maye zdaleka neskončila. Podílí se na řadě populárně naučných projektů, píše astronomické knihy, zpracovává 3D snímky z některých vesmírných misí a například pro misi New Horizons k Plutu složil speciální píseň.
Až tedy někdy budete sledovat kouzelný přísvit zodiakálního světla, pusťte si do sluchátek třeba skladbu Bohemian Rhapsody. Vždyť Queen mají s astronomií a se splněnými sny mnohem více společného, než by se na první pohled mohlo zdát.
Světelný kužel zodiakálního světla (vpravo) spolu s Mléčnou dráhou (vlevo) nad pouští Kalahari. Na snímku je i jeho autor, astrofotograf Petr Horálek, jehož úžasné portréty hvězdného nebe do své knihy Kosmická oblaka využil i samotný Brian May, zdroj: Petr Horálek
