Přejít na hlavní obsah
AKTUALITA: Místy přeháňky, někde i zabouří

Novověk provázela malá doba ledová, vyznačovala se tuhými zimami

V kontextu vývoje klimatu na naší planetě za posledních tisíc let se kromě středověkého oteplení jako další významná anomálie často zmiňuje tzv. malá doba ledová. Míní se tím období s nižšími teplotami, které se projevilo například rychlým růstem ledovců na řadě míst naší planety. Zpravidla se klade do období od 14. do 19. století (tedy v podstatě novověk). V tomto období se častěji vyskytovaly tuhé zimy, kdy zamrzala okrajová moře, a nouze nebyla ani o celkově nepříznivé projevy počasí. Ty se často podepisovaly na nižší úrodě, jinými slovy, měly nepříznivé společensko-ekonomické dopady, například nucený ústup lidí v horských regionech do níže ležících oblastí. A podobu mrazivých zim dokumentují i obrazy například holandských mistrů zobrazující bruslení na zamrzlých kanálech. Na druhé straně, podrobnější zkoumání ukazují, že léta nemusela být studená, spíše byla typická velkou proměnlivostí – od normálních přes extrémně horká až po studená.

Obraz
Zima v Holandsku v polovině 17. století, jak ji znázornil holandský mistr Hendrick Avercamp, zdroj: Henrik Avercamp / Wikimedia Commons

Ačkoliv jde o všeobecně poměrně známý výkyv klimatu, při podrobnějším pohledu zjistíme, že jeho výše zmíněné časové vymezení není úplně správné. Rekonstrukcí historických teplotních řad z celé Země zjistíme, že nejchladnější období se totiž vyskytla v různých částí světa v různou dobu. Například ve východním Pacifiku byly nejnižší teploty už v 15. století, v severozápadní Evropě v 17. století a u nás ve střední Evropě až v průběhu 19. století (což potvrzují už i přímo změřená data, například z Klementina a Vídně, která jsou k dispozici od druhé poloviny 18. století). Taky různé projevy malé doby ledové byly napříč světem dosti rozdílné. Nejvýrazněji byly ovlivněny Evropa, severní Atlantik a Grónsko. Proto by se možná přesněji mohlo hovořit i o „Evropské malé době ledové“. Jenže i chladné zimy v Evropě byly částečně kompenzovány teplejšími zimami v jiných částech světa.

To, že malá doba ledová nebyla globálním jevem vyskytujícím se synchronně na celém světě, znamená, že příčiny jejího nástupu a trvání musí být poněkud komplexnější. Často se za důvod ochlazení považuje pokles sluneční aktivity, kdy klesá množství energie směřující od Slunce k Zemi. Jenže vliv sluneční činnosti je nejvýše pár desetin stupně Celsia. Mnohem podstatnější vliv zřejmě měly sopečné erupce vedoucí k vyvržení obrovského množství sírových aerosolů do stratosféry, což pak způsobilo pokles teploty kvůli stínění zemského povrchu. I tento faktor je ale pouze omezené časové délky, k déletrvajícímu chladnějšímu klimatu ale nejspíš přispěla vlastní vnitřní proměnlivost a oscilace klimatu.

Novější studie ukazují, že jedním z nejdůležitějších faktorů ochlazení byla zřejmě taky změna proudění v oceánech. Koncem 14. století totiž nejspíš došlo k přechodnému zesílení transportu teplé mořské vody do Arktidy, což vedlo k masivnímu tání mořského ledu a jeho fragmentaci. Následně pak velké množství tohoto ledu proniklo do Atlantiku, kde na jedné straně vedlo k ochlazení vody, na druhé pak ke snížení slanosti mořské vody. Změna slanosti znamená i změnu hustoty vody, což se následně projevilo výrazným zeslabením přenosu teplé vody na sever a výsledkem byl výrazný pokles teploty v oblasti severního Atlantiku. Změny v oceánech pak samozřejmě dopadly i na změny proudění a dráhy postupu slabších (méně hlubokých) tlakových níží, přinášejících méně tepla na pevninu.

Konečně je nutné zdůraznit i možnost vlivu změny množství dopadajícího ultrafialového záření (v závislosti na sluneční aktivitě) na rozložení teploty a větru ve stratosféře, tedy stratosférický polární vír, který následně ovlivňuje i dění v nižších vrstvách, v troposféře. Výsledkem pak v zimním období může být přetrvávající blokující tlaková výše nad severní Evropou usměrňující příliv studeného kontinentálního vzduchu od severovýchodu.

Graf
Vývoj počtu slunečních skvrn (nahoře), odchylky teploty vzduchu pro severní polokouli ve srovnání s průměrem za období 1961-1990 (uprostřed) a optická tloušťka aerosolů dokumentující vliv sopečné činnosti (vyšší hodnoty vedou k většímu stínění zemského povrchu před energií Slunce) (dole), zdroj: academic.oup.com

Závěrem dodejme, že v posledních dekádách se stále častěji objevují i názory, zpochybňující obecně samotné označení malé doby ledové. Když totiž srovnáme třeba odchylku roční průměrné teploty na celé severní polokouli s průměrem za období 1961-1990, zjistíme, že období označované jako malá doba ledová bylo většinou jen o 0,5 °C chladnější. Během ledových dob přitom teploty byly o 4 až 8 °C nižší než v minulém století a trvaly nikoliv stovky, ale spíš desítky tisíc let. Logicky pak i doba ledová s označením „malá“ v lidech implikuje nějaké výrazně chladnější období. Jak ale ukazuje třeba teplotní řada z centrální Anglie, která je k dispozici už od roku 1659, po vůbec nejchladnější zimě 1683/84 se o dva roky později vyskytla jedna z deseti nejteplejších zim v celé více než 360leté historii pozorování. Správněji bychom tedy asi měli hovořit o chladnějším středověkém období.

Graf
Odchylky průměrné teploty vzduchu ve střední Anglii vůči průměru 1961-1990, zdroj: metoffice.gov.uk