V roce 536 začala výbuchem sopky vulkanická zima, následoval hladomor, ale i rozkvět Arábie
Stěžovat si na počasí patří k běžnému zvyku nejen současného společnosti. Co bychom ale asi říkali, kdyby nastalo podobné počasí jako v roce 536 a letech následujících? Tedy v období označovaných některými historiky jako nejhorší doba k životu v našem letopočtu. Nesouviselo to ale s válkami nebo epidemiemi, nýbrž s mimořádně studeným a nepříznivým počasím, které tehdy zasáhlo Evropu, Blízký východ a části Asie. Stály za tím masivní sopečné erupce, které následně zahalily široké oblasti světa mohutnou vrstvou hustých aerosolů. Ty vedly k odrazu části dopadajících slunečních paprsků na naši planetu a následnému výraznému ochlazení Země. Taková situace se občas označuje jako vulkanická zima.
Ačkoliv není úplně jednoduché určit na základě dostupných dat (především ledovcových vrtů), kde k erupci došlo, celkově panuje mírná převaha názoru, že šlo o islandský vulkán, případně o severoamerickou sopku. Výbuch měl nastat během pozdní části roku 535 nebo na počátku roku 536. Následně se při severozápadním proudění vulkanický oblak, případně i jakási sopečná mlha, postupně dostala nad Evropu a části Asie. V zasažených regionech nastalo jakési setmění, které trvalo dlouhých 18 měsíců, s počátkem zřejmě v březnu 536. Přitom se teploty během léta snížily až o dva půl stupně v průměru. V Číně toho léta dokonce padal sníh. Ostatně o tom, že dopady erupcí byly znatelné i na východě Asie svědčí například výzkum letokruhů u starých stromů (tedy svědků erupce v roce 536) na Sibiři. Kombinace sníženého dopadajícího slunečního záření a souvisejícího poklesu teploty vede k výraznému zmenšení tloušťky letokruhu a tloušťky buněčné stěny. Pokles teploty a snížený deficit tlaku par by se navíc měly projevit i ve snížení stabilních izotopových poměrů uhlíku a kyslíku ve stromech. Nicméně výrazně tenčí letokruhy byly samozřejmě zjištěny i v Evropě, například v Dánsku.
Tloušťka letokruhů dubu v Dánsku v setinách milimetru určená na základě 654 vzorků během 6. století – patrný je výrazný pokles po roce 536 s minimem v roce 539, zdroj: sciencedirect.com
Ukázka letokruhů na vzorku dubu se severního Jutska v Dánsku – patrná je menší tloušťka v roce 536 a pak mezi lety 539 a 542. Černé čárky vpravo ukazují začátek nového roku/letokruhu, zdroj: sciencedirect.com
Normalizovaná data s údaji o izotopech uhlíku 13C (zelená), kyslíku 18O (modrá), index tloušťky letokruhů (černá) a tloušťka buněčné stěny (fialová křivka) pro tři studované oblasti Jakutsko (A), poloostrov Tajmyr (B) a ruský Altaj (C). Pro většinu parametrů i lokalit je patrné výrazné snížení kolem roku 536, zdroj: pastglobalchanges.org
O konkrétní podobě počasí v té době máme málo informací, nicméně můžeme se částečně opřít o dochované historické záznamy z kronik a starých spisů. V nich například starověký římský učenec Cassiodorus uvádí, že tehdy nastala „zima bez bouří, jaro bez mírnosti a léto bez vedra“. Procopius píše, že „slunce svítilo ale bez obvyklého jasu, jako by bylo v částečném zatmění“. Často se vyskytovala sucha, výjimkou nebyl ani mráz během vegetační sezóny. Důsledkem takového počasí byla masivní neúroda, která vedla k hladomorům a řadě předčasných úmrtí obyvatel.
Masivní erupce na přelomu let 535/536 nebyla jedinou v té době. O 4 roky později došlo k další masivní erupci, tentokrát nejspíš v dnešním Salvadoru – nicméně ani zde nepanuje 100procentní jistota. Při této erupci se do atmosféry dostalo dokonce více aerosolů než během slavného výbuchu indonéské Tambory v roce 1815, která pak způsobila rok bez léta v Evropě. Sotva se tedy lidé začali vzpamatovávat z důsledků erupce v roce 536, dorazilo další ochlazení, které dokonce dosáhlo ještě výraznějšího snížení letní teploty v Evropě, a to až o 2,7 °C. Dekáda od roku 536 se v Evropě stala nejstudenější dekádou (alespoň podle dostupných dat) za posledních 2300 let. A aby toho nebylo málo, další velká erupce nastala v roce 547, která studené období dále protáhla. Tyto opakované výrazné erupce a s nimi spojená delší období snížení teploty si vysloužilo označení pozdně antická malá doba ledová. Její konec kladou někteří autoři až do roku 660.
Nepříznivé, studené a často suché počasí a neúroda měla i další dopady na obyvatele než jen hladomor. Vedla například k masivnímu stěhování – zdokumentována je třeba migrace Slovanů na území Římské říše na Balkáně a v Itálii. Současně měly studené a sušší klimatické podmínky podíl na významnějším šíření moru. Klimatický stres ve spojení s proměnami společnostmi, nedostupností potravy a migrací lidí pak celkově znamenal větší riziko onemocnění lidí, kterým často podlehli (NewScientist).
Vzestup Arábie
Naopak Arabský poloostrov se díky mírnějším teplotám stal více vhodným pro zemědělství. Nové možnosti hospodaření vedly k růstu populace. Během několika generací se z oblasti stalo sídlo rostoucí mocnosti. Islámské obyvatelstvo mělo brzy dostatek zdrojů a lidí, aby mohlo čelit dvěma hlavním mocnostem té doby: Byzanci a Persii. Sto let po vulkanické zimě muslimské armády již dobyly Palestinu a většinu Sýrie, přičemž postupně zabíraly další byzantské provincie. Ze severu a západu navíc Byzanci zabírali Langobardi (dnešní Itálii) a Avaři (části Balkánu). Byzantská říše, kdysi mocná a jednotná, tak zažila dramatický rozpad. Naopak islám zažil mohutnou expanzi a rozkvět. Ochlazení, které zasáhlo období pozdní antiky, sice nebylo jedinou příčinou rozpadu Byzantské říše a vzestupu islámu, ale události, jež toto ochlazení vyvolalo – jako například populační růst v Arábii a hladomor na řadě míst Evropy – k těmto změnám přispěly spolu s dalšími politickými, vojenskými a náboženskými faktory.
Byzantská říše (fialově) a její proměna mezi lety 565 a 641 - ztratila území na Arabském poloostrově, velkou část dnešní Itálie a problémům čilila také na Balkáně, zdroj: cs.wikipedia.org
Významná vulkanická zima se vyskytla také v roce v roce 1815, kdy vybuchla sopka Tambora v Indonésii. Tato sopečná erupce je považována za největší zaznamenanou erupci v novodobé historii lidstva. Ta navíc nastala během probíhající malé doby ledové v novověku v Evropě. Samotné období malé doby ledové v novověku ale celkově spíše souviselo se změnami proudů v oceánech a jednalo se o regionální jev, viz článek.
Ačkoliv není úplně jednoduché určit na základě dostupných dat (především ledovcových vrtů), kde k erupci došlo, celkově panuje mírná převaha názoru, že šlo o islandský vulkán, případně o severoamerickou sopku. Výbuch měl nastat během pozdní části roku 535 nebo na počátku roku 536. Následně se při severozápadním proudění vulkanický oblak, případně i jakási sopečná mlha, postupně dostala nad Evropu a části Asie. V zasažených regionech nastalo jakési setmění, které trvalo dlouhých 18 měsíců, s počátkem zřejmě v březnu 536. Přitom se teploty během léta snížily až o dva půl stupně v průměru. V Číně toho léta dokonce padal sníh. Ostatně o tom, že dopady erupcí byly znatelné i na východě Asie svědčí například výzkum letokruhů u starých stromů (tedy svědků erupce v roce 536) na Sibiři. Kombinace sníženého dopadajícího slunečního záření a souvisejícího poklesu teploty vede k výraznému zmenšení tloušťky letokruhu a tloušťky buněčné stěny. Pokles teploty a snížený deficit tlaku par by se navíc měly projevit i ve snížení stabilních izotopových poměrů uhlíku a kyslíku ve stromech. Nicméně výrazně tenčí letokruhy byly samozřejmě zjištěny i v Evropě, například v Dánsku.
Tloušťka letokruhů dubu v Dánsku v setinách milimetru určená na základě 654 vzorků během 6. století – patrný je výrazný pokles po roce 536 s minimem v roce 539, zdroj: sciencedirect.com
Ukázka letokruhů na vzorku dubu se severního Jutska v Dánsku – patrná je menší tloušťka v roce 536 a pak mezi lety 539 a 542. Černé čárky vpravo ukazují začátek nového roku/letokruhu, zdroj: sciencedirect.com
Normalizovaná data s údaji o izotopech uhlíku 13C (zelená), kyslíku 18O (modrá), index tloušťky letokruhů (černá) a tloušťka buněčné stěny (fialová křivka) pro tři studované oblasti Jakutsko (A), poloostrov Tajmyr (B) a ruský Altaj (C). Pro většinu parametrů i lokalit je patrné výrazné snížení kolem roku 536, zdroj: pastglobalchanges.org
O konkrétní podobě počasí v té době máme málo informací, nicméně můžeme se částečně opřít o dochované historické záznamy z kronik a starých spisů. V nich například starověký římský učenec Cassiodorus uvádí, že tehdy nastala „zima bez bouří, jaro bez mírnosti a léto bez vedra“. Procopius píše, že „slunce svítilo ale bez obvyklého jasu, jako by bylo v částečném zatmění“. Často se vyskytovala sucha, výjimkou nebyl ani mráz během vegetační sezóny. Důsledkem takového počasí byla masivní neúroda, která vedla k hladomorům a řadě předčasných úmrtí obyvatel.
Masivní erupce na přelomu let 535/536 nebyla jedinou v té době. O 4 roky později došlo k další masivní erupci, tentokrát nejspíš v dnešním Salvadoru – nicméně ani zde nepanuje 100procentní jistota. Při této erupci se do atmosféry dostalo dokonce více aerosolů než během slavného výbuchu indonéské Tambory v roce 1815, která pak způsobila rok bez léta v Evropě. Sotva se tedy lidé začali vzpamatovávat z důsledků erupce v roce 536, dorazilo další ochlazení, které dokonce dosáhlo ještě výraznějšího snížení letní teploty v Evropě, a to až o 2,7 °C. Dekáda od roku 536 se v Evropě stala nejstudenější dekádou (alespoň podle dostupných dat) za posledních 2300 let. A aby toho nebylo málo, další velká erupce nastala v roce 547, která studené období dále protáhla. Tyto opakované výrazné erupce a s nimi spojená delší období snížení teploty si vysloužilo označení pozdně antická malá doba ledová. Její konec kladou někteří autoři až do roku 660.
Nepříznivé, studené a často suché počasí a neúroda měla i další dopady na obyvatele než jen hladomor. Vedla například k masivnímu stěhování – zdokumentována je třeba migrace Slovanů na území Římské říše na Balkáně a v Itálii. Současně měly studené a sušší klimatické podmínky podíl na významnějším šíření moru. Klimatický stres ve spojení s proměnami společnostmi, nedostupností potravy a migrací lidí pak celkově znamenal větší riziko onemocnění lidí, kterým často podlehli (NewScientist).
Vzestup Arábie
Naopak Arabský poloostrov se díky mírnějším teplotám stal více vhodným pro zemědělství. Nové možnosti hospodaření vedly k růstu populace. Během několika generací se z oblasti stalo sídlo rostoucí mocnosti. Islámské obyvatelstvo mělo brzy dostatek zdrojů a lidí, aby mohlo čelit dvěma hlavním mocnostem té doby: Byzanci a Persii. Sto let po vulkanické zimě muslimské armády již dobyly Palestinu a většinu Sýrie, přičemž postupně zabíraly další byzantské provincie. Ze severu a západu navíc Byzanci zabírali Langobardi (dnešní Itálii) a Avaři (části Balkánu). Byzantská říše, kdysi mocná a jednotná, tak zažila dramatický rozpad. Naopak islám zažil mohutnou expanzi a rozkvět. Ochlazení, které zasáhlo období pozdní antiky, sice nebylo jedinou příčinou rozpadu Byzantské říše a vzestupu islámu, ale události, jež toto ochlazení vyvolalo – jako například populační růst v Arábii a hladomor na řadě míst Evropy – k těmto změnám přispěly spolu s dalšími politickými, vojenskými a náboženskými faktory.
Byzantská říše (fialově) a její proměna mezi lety 565 a 641 - ztratila území na Arabském poloostrově, velkou část dnešní Itálie a problémům čilila také na Balkáně, zdroj: cs.wikipedia.org
Významná vulkanická zima se vyskytla také v roce v roce 1815, kdy vybuchla sopka Tambora v Indonésii. Tato sopečná erupce je považována za největší zaznamenanou erupci v novodobé historii lidstva. Ta navíc nastala během probíhající malé doby ledové v novověku v Evropě. Samotné období malé doby ledové v novověku ale celkově spíše souviselo se změnami proudů v oceánech a jednalo se o regionální jev, viz článek.
