Jedna lidová pranostika říká, že „září a březen, jsou si rovny ve všem“. Tím samozřejmě naráží na to, že v obou měsících nastává rovnodennost, tedy situace, kdy noc a den trvají zhruba stejně dlouho. Jenže ve skutečnosti – pokud se zaměříme na počasí – najdeme spíše víc rozdílů než podobných rysů. Září z pohledu klimatologie řadíme mezi podzimní měsíce, i když astronomický podzim nastává až s rovnodenností, která letos připadá na pondělí 22. září. Řada lidí tak do tohoto data často mluví spíše o létě než o podzimu. Z astronomického pohledu jsou už ale první zářijové týdny ve znamení rychlého zkracování dne, v průměru je to o 3 až 4 minuty za den. Zatímco 1. září trvá den ještě 13 a půl hodiny, poslední den v měsíci je to už jen 11 hodin a 45 minut. S ohledem na asymetričnost zkracování dne se přitom východ opozdí asi o 45 minut, západ urychlí o více než hodinu. Důležitá však není jen délka dne, ale i výška Slunce nad obzorem – ta se totiž během září snižuje, od 1. do 30. je to o celých 11 stupňů. Toto snížení má za následek pokles energie, neboť paprsky dopadají pod menším úhlem a tím pádem zemský povrch získá méně energie, a tedy i menší množství tepla. To vše znamená postupný pokles teplot vzduchu během září, což se výrazněji projevuje na stále chladnějších nocích, kdy přízemní mrazíky ve druhé polovině měsíce nejsou velkou vzácností ani v nížinách.


Čas východu a západu slunce 23. zaří 2025 během podzimní rovnodenosti

Astronomické faktory jsou sice pro utváření klimatu zásadní, ale nikoliv jediné důležité. Pokud se zaměříme například na průměrnou denní teplotu v pražském Klementinu, ta dva týdny před podzimní rovnodenností, tedy 8. září, činí 16,0 °C. Nicméně dva týdny po jarní rovnodennosti, řekněme 5. dubna, dosahuje denní průměr pouhých 8,7 °C. Na podobnou teplotu jako 8. září se dostaneme až 18. května. A naopak na průměr odpovídající 5. dubnu klesne teplota v Klementinu kolem 26. října.


Výška slunce nad obzorem v poledne pro 15. den v měsíci a průměrná měsíční teplota vzduchu pro střední Čechy (za období 1991-2020)

Důvodem je tepelná setrvačnost pevniny a vody, kdy po chladném zimním období se značná část sluneční energie musí využít na ohřátí zemského povrchu, případně na roztátí sněhové pokrývky či ledu. Mimochodem tání ledu je energeticky značně náročné, na 1 kilogram je potřeba 334 kilojoulů, což je množství tepla, které by kilogram vody ohřálo asi o 80 stupňů. V případě vodního povrchu je vhodné podotknout, že na stejné ohřátí je nutné vynaložit asi 2- až 3krát více energie než pro pevnou půdu. Z tohoto důvodu působí moře a oceány, případně rozsáhlejší jezera na pevnině, začátkem jara jako tzv. tepelné propady, které jsou chladnější vůči okolní pevniny. Naopak na podzim jsou zdroji tepla, postupně se totiž stávají teplejší než okolní půda a akumulované teplo uvolňují do okolí, čímž ho ohřívají.

Výsledkem těchto faktorů je asi pěti až šestitýdenní posun dosažení maximální teploty vůči maximálnímu příkonu dopadajícího slunečního záření. Zatímco nejkratší den (a tedy nejvíc sluneční energie) máme 20. nebo 21. června, nejvyšší teploty registrujeme zpravidla až koncem července (v dlouhodobém průměru). Z tohoto posunu pochopitelně „těží“ i září ve smyslu poměrně teplého měsíce. Roli můžou samozřejmě i lokální faktory, jako je vliv mořských proudů anebo kontinentalita a oceanita proudění – čím je klima kontinentálnější (dané místo leží dále od moře), tím je tento posun menší.

Září v podmínkách České republiky bývá často spojováno s poměrně klidným a stabilním počasím. Zejména ve druhé polovině měsíce se už – při vhodné povětrnostní situaci – setkáváme s výskytem babího léta. Příčinou jsou zmenšující se teplotní rozdíly mezi evropskou pevninou a okolními moři (rozpálená pevnina se ochlazuje rychleji než na počátku relativně méně teplé moře), a rovněž mezi vysokými a nízkými zeměpisnými šířkami. Výsledkem je méně častý výskyt tlakových níží a převaha tlakových výší. I když samozřejmě – mimo jiné tak kvůli změně klimatu a teplejším mořím – je i v září možný výskyt cyklón, které přinášejí trvalé srážky, o čem jsme se v extrémní podobě přesvědčili loni.

Mnohem podobnější je z hlediska počasí bližší spíše květen. Pokud srovnáme průměrnou teplotu za celý měsíc, ta pro Česko činí 13,0 °C a je velmi podobná průměru za květen. Oproti květnu je absolutní zářijové maximum 37,4 °C naměřené před 10 lety v Javorníku o 2,4 °C vyšší než květnové maximum. A absolutní minimum činí –11,8 °C (zaznamenané na stanici Kvilda-Perla 21. 9. 1997), květnové je jen o 1,3 °C nižší. Větší asymetrie je zřejmá z dat o sněhu. V první polovině května totiž může i ve středních polohách přechodně nasněžit a vytvořit se sněhová pokrývka, sněhové vločky se můžou objevit i v nížinách. V září se v extrémních případech první sněžení ve středních polohách vyskytlo až koncem září, ale sněhová pokrývka se nevytvořila dříve než ve druhé dekádě října. Tento posun je dán tím, že v Arktidě, odkud vpády velmi studeného vzduchu do Česka míří, panují v květnu přeci jen nižší teploty, a navíc tání sněhu a ledu po zimě se teprve pořádně probíhá, zatímco minimální rozsah mořského ledu bývá zpravidla dosahován až na přelomu první a druhé zářijové dekády.

Letošní září zatím přináší spíš teplejší dny a převážně jihozápadní proudění by nám mělo vydržet zhruba do začátku druhé dekády. Pro druhou polovinu měsíce už je výhled zatížen větší nejistotou, zatím aktuální výhled i sub-sezónní modely počítají častěji spíše s teplotami v blízkosti dlouhodobých průměrů.


Během druhé dekády září by se teploty (bílá čára a další odstíny dle běhu modelu) měly pohybovat spíš v blízkosti dlouhodobých průměrů (červená čára), zdroj: wetterzentrale.de