Před několika tisíci lety došlo k dramatickém úbytku ledovců v Alpách, jejich rozsah byl ještě nižší než dnes
Alpské ledovce jsou v posledních letech často zmiňovány v souvislosti s jejich rychlým táním, které je způsobené nárůstem teplot způsobeným probíhající změnou klimatu. Projekce dalšího vývoje přitom nejsou vůbec příznivé – podle nich může velká část zejména níže položených ledovců zmizet ještě během následujících dekád. Proto je zajímavé se podívat, jaká je vlastně minulost ledovců. Pro ten účel se často vychází z ledovcových vrtů odebraných u ledovců, kterou jsou nejstarší a jejichž stáří sahá ideálně až do poslední doby ledové, tedy do doby před zhruba 11 a více tisíci lety. Takovéto ledovce se ale nacházejí prakticky jen ve výškách nad 4 tisíci metry, a to hlavně v západní polovině Alp. Navíc není vždy úplně jednoduché tyto vrty pořídit. Samozřejmě kromě vlastních ledovcových vrtů je pro zkoumání klimatu holocénu v oblasti Alp důležité sledovat i další data z paleoklimatických zkoumání, například údaje o pylu nebo výskytu stromů.
Během poslední doby ledové rozsah ledovců v Alpách rostl a maxima dosáhl přibližně před 20 až 24 tisíci lety. Po skončení doby ledové, a tedy nástupu holocénu, došlo k výraznému oteplení. Často se v této souvislosti mluví o tzv. holocenním klimatickém optimu. Nejvýraznější oteplení se zpravidla uvádí v době 7 až 5 tisíc let před současností, některé prameny kladou začátek tohoto období už do doby před 9 tisíci lety. Teplota na severní polokouli byla tehdy mírně vyšší než v současnosti. Oteplení se přitom zřejmě výrazněji projevovalo v teplé, méně naopak ve studené polovině roku.
Holocenní oteplení se podepsalo na dramatickém úbytku ledovců. Ten byl v různých částech Alp různě rychlý a intenzivní – záleželo nejen na teplotách, ale i na režimu srážek – především sněhových v chladné části roku. Celkově lze ale říct, že minimální rozsah je dosažen před zhruba 7 až 6 tisíci lety. Nicméně u největšího rakouského ledovce Pasterze, který leží v oblasti Grossglockneru, bylo zjištěno, že v jeho spodních částech už před zhruba 10 tisíci lety rostly stromy. Jinými slovy, už v té době musel být jeho rozsah významně menší, než je dnes. A současně tedy rychlost tání byla zřejmě podstatně vyšší než u jiných ledovců.
Ledovec Pasterze v Rakousku 4. července 2024
Nejen v rámci holocenního oteplení, ale i celého holocénu samozřejmě nepanovaly stále stejné podmínky, ale klima určitým způsobem kolísalo a s tím se měnil i rozsah ledovců. Na základě průzkumu ledovcových vrtů ze švýcarských Alp bylo zjištěno dokonce 8 období se sníženým rozsahem zalednění během holocénu. Každopádně nejteplejší periody během holocénu přežily zřejmě pouze ledovce v nejvyšších polohách nad čtyřmi kilometry. V této souvislosti stojí za připomínku nález Ötziho, mumifikovaného těla objeveného nedalo ledovce Weissseespitze, jehož stáří se odhaduje na cca 5300 let. Studie vývoje tohoto ledovce přitom zjistily, že v nejvyšších polohách se začal tvořit zhruba před 5900 lety. Během následující fáze rychlé tvorby ledovce mohl Ötzi zemřít a led pak zajistil jeho dokonalou konzervaci do nedávné doby.
Rekonstrukce vývoje teploty (odchylky vůči konci 19. století) v oblasti západní Evropy pokrývající částečně i Alpský region na základě dat o pylu (šedě zima, černě léto). Časová osa – vlevo současnost, směrem doprava roky do minulosti, zdroj: researchgate.net
I v dalších oblastech Alp začínají ledovce po skončení klimatického optima opět růst a i přes výše zmíněná kolísání jejich rozsahu už nejspíš k takovému tání jako před více než 6 tisíci lety. A zejména od doby před cca 3 300 lety se klimatické podmínky obecně ochladily a teplá období byla krátká a méně častá. Velké ledovce (například velký Aletschský ledovce) výrazně zvětšovaly svůj rozsah, především během doby před 3000 až 2600 lety, dále kolem roku 600 našeho letopočtu a zejména během malé doby ledové, v širším pojetí mezi roky 1250 a 1850. Právě v polovině 19. století pak většina dnes existujících ledovců dosáhla největšího rozsahu od skončení poslední doby ledové. Od té doby dochází k oteplování a tání ledovců umocněné v posledních dekádách zesilující změnou klimatu a oteplováním. Pokud nedojde k výrazné změně koncentrací a emisí skleníkových plynů, lze čekat, že rozsah alpských ledovců se v příštích dekádách dostane do podobného stavu jako byl během holocenního klimatického optima.
Kolísání vybraných ledovců v Alpách od roku 700. Tlustá čára — velký Aletschský ledovce, tenká čára — dolní Grindelwaldský ledovec, čárkovaná čára — Mer de Glace. Znázorněn je rovněž cyklus sluneční aktivity. Tlusté šipky označují hlavní maxima velkého Aletschského ledovce, drobné šipky označují menší oscilace ledovců za posledních 200 let, zdroj: researchgate.net
Na závěr dodejme, že důvodů ke kolísání teploty po konci doby ledové bylo několik. Mezi hlavní se označuje sklon zemské osy (až 24 °), perihelium během léta severní polokoule (teď je to v zimě) a tedy ovlivnění množství dopadající sluneční radiace, ale roli hrály i interní faktory jako změny aerosolů ve stratosféře kvůli sopečné činnosti případně kolísání koncentrací skleníkových plynů.
Kolísání Velkého Aletschského ledovce během pozdního glaciálu a holocénu. a) odhadovaná délka Velkého Aletschského ledovce, c) rekonstrukce teploty během holocénu z pylových dat vzhledem k současnosti, d) množství izotopu kyslíku dokumentující výkyvy klimatu, zdroj: researchgate.net
Kolísání délky velkého Aletschského a Gornerského ledovce ze poslední cca 3500 let, zdroj: journals.sagepub.com
Během poslední doby ledové rozsah ledovců v Alpách rostl a maxima dosáhl přibližně před 20 až 24 tisíci lety. Po skončení doby ledové, a tedy nástupu holocénu, došlo k výraznému oteplení. Často se v této souvislosti mluví o tzv. holocenním klimatickém optimu. Nejvýraznější oteplení se zpravidla uvádí v době 7 až 5 tisíc let před současností, některé prameny kladou začátek tohoto období už do doby před 9 tisíci lety. Teplota na severní polokouli byla tehdy mírně vyšší než v současnosti. Oteplení se přitom zřejmě výrazněji projevovalo v teplé, méně naopak ve studené polovině roku.
Holocenní oteplení se podepsalo na dramatickém úbytku ledovců. Ten byl v různých částech Alp různě rychlý a intenzivní – záleželo nejen na teplotách, ale i na režimu srážek – především sněhových v chladné části roku. Celkově lze ale říct, že minimální rozsah je dosažen před zhruba 7 až 6 tisíci lety. Nicméně u největšího rakouského ledovce Pasterze, který leží v oblasti Grossglockneru, bylo zjištěno, že v jeho spodních částech už před zhruba 10 tisíci lety rostly stromy. Jinými slovy, už v té době musel být jeho rozsah významně menší, než je dnes. A současně tedy rychlost tání byla zřejmě podstatně vyšší než u jiných ledovců.
Ledovec Pasterze v Rakousku 4. července 2024
Nejen v rámci holocenního oteplení, ale i celého holocénu samozřejmě nepanovaly stále stejné podmínky, ale klima určitým způsobem kolísalo a s tím se měnil i rozsah ledovců. Na základě průzkumu ledovcových vrtů ze švýcarských Alp bylo zjištěno dokonce 8 období se sníženým rozsahem zalednění během holocénu. Každopádně nejteplejší periody během holocénu přežily zřejmě pouze ledovce v nejvyšších polohách nad čtyřmi kilometry. V této souvislosti stojí za připomínku nález Ötziho, mumifikovaného těla objeveného nedalo ledovce Weissseespitze, jehož stáří se odhaduje na cca 5300 let. Studie vývoje tohoto ledovce přitom zjistily, že v nejvyšších polohách se začal tvořit zhruba před 5900 lety. Během následující fáze rychlé tvorby ledovce mohl Ötzi zemřít a led pak zajistil jeho dokonalou konzervaci do nedávné doby.
Rekonstrukce vývoje teploty (odchylky vůči konci 19. století) v oblasti západní Evropy pokrývající částečně i Alpský region na základě dat o pylu (šedě zima, černě léto). Časová osa – vlevo současnost, směrem doprava roky do minulosti, zdroj: researchgate.net
I v dalších oblastech Alp začínají ledovce po skončení klimatického optima opět růst a i přes výše zmíněná kolísání jejich rozsahu už nejspíš k takovému tání jako před více než 6 tisíci lety. A zejména od doby před cca 3 300 lety se klimatické podmínky obecně ochladily a teplá období byla krátká a méně častá. Velké ledovce (například velký Aletschský ledovce) výrazně zvětšovaly svůj rozsah, především během doby před 3000 až 2600 lety, dále kolem roku 600 našeho letopočtu a zejména během malé doby ledové, v širším pojetí mezi roky 1250 a 1850. Právě v polovině 19. století pak většina dnes existujících ledovců dosáhla největšího rozsahu od skončení poslední doby ledové. Od té doby dochází k oteplování a tání ledovců umocněné v posledních dekádách zesilující změnou klimatu a oteplováním. Pokud nedojde k výrazné změně koncentrací a emisí skleníkových plynů, lze čekat, že rozsah alpských ledovců se v příštích dekádách dostane do podobného stavu jako byl během holocenního klimatického optima.
Kolísání vybraných ledovců v Alpách od roku 700. Tlustá čára — velký Aletschský ledovce, tenká čára — dolní Grindelwaldský ledovec, čárkovaná čára — Mer de Glace. Znázorněn je rovněž cyklus sluneční aktivity. Tlusté šipky označují hlavní maxima velkého Aletschského ledovce, drobné šipky označují menší oscilace ledovců za posledních 200 let, zdroj: researchgate.net
Na závěr dodejme, že důvodů ke kolísání teploty po konci doby ledové bylo několik. Mezi hlavní se označuje sklon zemské osy (až 24 °), perihelium během léta severní polokoule (teď je to v zimě) a tedy ovlivnění množství dopadající sluneční radiace, ale roli hrály i interní faktory jako změny aerosolů ve stratosféře kvůli sopečné činnosti případně kolísání koncentrací skleníkových plynů.
Kolísání Velkého Aletschského ledovce během pozdního glaciálu a holocénu. a) odhadovaná délka Velkého Aletschského ledovce, c) rekonstrukce teploty během holocénu z pylových dat vzhledem k současnosti, d) množství izotopu kyslíku dokumentující výkyvy klimatu, zdroj: researchgate.net
Kolísání délky velkého Aletschského a Gornerského ledovce ze poslední cca 3500 let, zdroj: journals.sagepub.com
