Synoptické mapy zobrazí počasí v rozsáhlé oblasti, sestavují se už 200 let
Synoptická mapa – pojem, který provází meteorologii prakticky dvě stě let. Termín synoptický pochází z řeckého slova synoptikos, které by se do češtiny dal přeložit jako mající ucelený pohled. Jde o mapy, které se tvoří na základě synchronního (konaného v jeden čas) pozorování počasí na území poměrně velkého rozsahu, řádově stovek až tisíců kilometrů.
První mapu tohoto typu představil německý meteorolog Heinrich Wilhelm Brandes zřejmě někdy mezi lety 1816-1820, ale některé zdroje uvádějí i rok 1826. V té době neměl Brandes ještě k dispozici dostatek aktuálních údajů o počasí, musel využít historický materiál, konkrétně ze 6. března 1783. Mapa obsahovala izolinie, které spojovaly stejně veliké odchylky od průměrného tlaku vzduchu, doplnil taky šipky zobrazující přízemní směr větru. Důvodem pro použití historických údajů byl fakt, že tou dobou ještě neexistoval telegraf, jehož vynález ve 30. letech 19. století umožnil výměnu informací o aktuálním počasí v reálném čase. H.W. Brandes svou mapu navíc ani neoznačil jako synoptickou, tohoto termínu poprvé použil kontraadmirál Robert FitzRoy koncem 50. let 19. století. V dalších letech se na synoptických mapách objevují kromě údajů o tlaku vzduchu i smluvenými značkami zakreslené údaje o počasí. A postupně se tyto mapy se stávají základním nástrojem pro předpověď počasí. Ve 20. letech minulého století se do map začínají kreslit i polohy v té době čerstvě zavedených atmosférických front.
Ukázka synoptické mapy s analýzou tlakového pole a polohou atmosférických front, zachycena jsou i pozorování na vybraných stanicích pomocí staničních kroužků, zdroj: dwd.de
Synoptickou mapu můžeme nazývat i mapou povětrnostní. Cílem je každopádně zobrazit údaje o počasí v rozsáhlé oblasti, což pomůže při předpovědi počasí. Klasické mapy zachycují stav k nějakému času pozorování (často se analyzují po 6 hodinách, k 0, 6, 12 a 18 hodinám světového času), resp. měření, přičemž na přízemních mapách jsou pomocí dohodnutých značek, symbolů a kódování obsaženy údaje o pozorování teploty, tlaku vzduchu, oblacích, dohlednosti a různých meteorologických jevech. Tyto údaje jsou zobrazeny kolem staničního kroužku, který se nachází přibližně v místě příslušné meteorologické stanice. Na základě těchto pozorovaných dat je pak analyzováno pole přízemního tlaku vzduchu (pomocí izobar) a poloha atmosférických front. Tyto mapy se hodí především pro získání rychlé informace o tom, jaké je rozložení tlakových útvarů, kde se vyskytují tlakové níže a výše, brázdy nízkého a hřebeny vysokého tlaku vzduchu a samozřejmě fronty, a to nad relativně velkou oblastí, třeba Evropou a přilehlou částí Atlantiku. Fronty přinášejí typické podoby počasí v závislosti na tom, zda se jedná o fronty teplé, studené nebo okluzní, občas se setkáme i s vyznačením polohy čar konvergence (s výskytem přeháněk a bouřek) a instability (hlavně v létě přinášejí i silné bouřky), podobně přinášejí typické podmínky počasí i příslušné tlakové útvary. Jednotlivá povětrnostní centra používají při vytváření povětrnostních map svá specifika, proto se liší například mapy z Německé povětrnostní služby nebo Australského meteorologického úřadu.
Příklad přízemí analýzy od Australského meteorologického úřadu – znázorněny jsou jen tlakové útvary a fronty, u nich je ale uveden převažující směr a rychlost postupu, zdroj: bom.gov.au
Kromě synoptických map zachycujících aktuální, tedy naměřené počasí, se dnes už běžně setkáváme s předpovědními mapami, kde samozřejmě chybí údaje o staničním měření, ale zato jsou zobrazeny vybrané údaje z předpovědních modelů. Základem je vždy tlakového pole v podobě izobar, dále bývají často zobrazeny oblaky a srážky, případně typ srážek (přeháňky, bouřky, sníh, déšť), někdy taky teplota vzduchu. Do těchto údajů jsou pak často vynášeny i očekávané polohy front. Výsledkem je velmi komplexní pohled na budoucí podobu počasí v dané oblasti a čase. Atmosférické fronty jsou přitom do map kresleny buď „ručně“, meteorologem, ale i automaticky, kdy se využívá metod strojového učení. Mezi oběma přístupy je určitý rozdíl, neboť roli hraje i subjektivita a zkušenost meteorologa, nicméně výhodou automatického přístupu je možnost využít ho pro jakékoliv území a jakýkoliv předpovědní čas.
Ukázka předpovědní synoptické mapy na čtvrtek 25. 12. – ukazuje rozsáhlou tlakovou výši se středem nad Severním mořem a po jejím severním okraji postupuje frontální systém přes Skandinávii k východu až jihovýchodu. Zejména nad západním Středomořím se nachází oblast nízkého tlaku vzduchu (v němčině T = tief, nízký) s přeháňkami, nad teplou mořskou vodou se očekávají i bouřky, zdroj: dwd.de
Dodejme, že v meteorologii se běžně využívají i výškové synoptické mapy, na kterých jsou znázorněny meteorologické podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické (tlakové) hladině v atmosféře. Často znázorňujeme výšku dané hladiny (např. hladina 850 hPa bývá ve střední Evropě ve výšce v průměru kolem 1,5 km, hladina 500 hPa pak v 5,5 km), teplotu v této hladině, případně proudění či vlhkost vzduchu. I v tomto případě se jedná buď o mapy vycházející z měření nebo mapy předpovědní, které obsahují výstupy předpovědních modelů. Výškové mapy jsou jednodušší než mapy přízemní, neobsahují atmosférické fronty, ale poskytují velmi důležité informace o stavu a vývoji atmosféry ve vertikálním směru. Lze díky nim získat například informace o výskytu výškových tlakových níží, které můžou přinést oblačnost a srážek za situace, kdy u země (a tedy i na tlakoměrech) bývá vysoký tlak na první pohled svědčící o stabilním a suchém počasí.
Výšková mapa hladiny 500 hPa ukazuje relativně malou výškovou níži jihozápadně od Česka, která u hladiny moře nebyla vyjádřena, zdroj: ventusky.com
Aktuální synoptické mapy nechybí na většině meteorologických webů. Na In-počasí je najdete v sekci Synoptické mapy.
První mapu tohoto typu představil německý meteorolog Heinrich Wilhelm Brandes zřejmě někdy mezi lety 1816-1820, ale některé zdroje uvádějí i rok 1826. V té době neměl Brandes ještě k dispozici dostatek aktuálních údajů o počasí, musel využít historický materiál, konkrétně ze 6. března 1783. Mapa obsahovala izolinie, které spojovaly stejně veliké odchylky od průměrného tlaku vzduchu, doplnil taky šipky zobrazující přízemní směr větru. Důvodem pro použití historických údajů byl fakt, že tou dobou ještě neexistoval telegraf, jehož vynález ve 30. letech 19. století umožnil výměnu informací o aktuálním počasí v reálném čase. H.W. Brandes svou mapu navíc ani neoznačil jako synoptickou, tohoto termínu poprvé použil kontraadmirál Robert FitzRoy koncem 50. let 19. století. V dalších letech se na synoptických mapách objevují kromě údajů o tlaku vzduchu i smluvenými značkami zakreslené údaje o počasí. A postupně se tyto mapy se stávají základním nástrojem pro předpověď počasí. Ve 20. letech minulého století se do map začínají kreslit i polohy v té době čerstvě zavedených atmosférických front.
Ukázka synoptické mapy s analýzou tlakového pole a polohou atmosférických front, zachycena jsou i pozorování na vybraných stanicích pomocí staničních kroužků, zdroj: dwd.de
Synoptickou mapu můžeme nazývat i mapou povětrnostní. Cílem je každopádně zobrazit údaje o počasí v rozsáhlé oblasti, což pomůže při předpovědi počasí. Klasické mapy zachycují stav k nějakému času pozorování (často se analyzují po 6 hodinách, k 0, 6, 12 a 18 hodinám světového času), resp. měření, přičemž na přízemních mapách jsou pomocí dohodnutých značek, symbolů a kódování obsaženy údaje o pozorování teploty, tlaku vzduchu, oblacích, dohlednosti a různých meteorologických jevech. Tyto údaje jsou zobrazeny kolem staničního kroužku, který se nachází přibližně v místě příslušné meteorologické stanice. Na základě těchto pozorovaných dat je pak analyzováno pole přízemního tlaku vzduchu (pomocí izobar) a poloha atmosférických front. Tyto mapy se hodí především pro získání rychlé informace o tom, jaké je rozložení tlakových útvarů, kde se vyskytují tlakové níže a výše, brázdy nízkého a hřebeny vysokého tlaku vzduchu a samozřejmě fronty, a to nad relativně velkou oblastí, třeba Evropou a přilehlou částí Atlantiku. Fronty přinášejí typické podoby počasí v závislosti na tom, zda se jedná o fronty teplé, studené nebo okluzní, občas se setkáme i s vyznačením polohy čar konvergence (s výskytem přeháněk a bouřek) a instability (hlavně v létě přinášejí i silné bouřky), podobně přinášejí typické podmínky počasí i příslušné tlakové útvary. Jednotlivá povětrnostní centra používají při vytváření povětrnostních map svá specifika, proto se liší například mapy z Německé povětrnostní služby nebo Australského meteorologického úřadu.
Příklad přízemí analýzy od Australského meteorologického úřadu – znázorněny jsou jen tlakové útvary a fronty, u nich je ale uveden převažující směr a rychlost postupu, zdroj: bom.gov.au
Kromě synoptických map zachycujících aktuální, tedy naměřené počasí, se dnes už běžně setkáváme s předpovědními mapami, kde samozřejmě chybí údaje o staničním měření, ale zato jsou zobrazeny vybrané údaje z předpovědních modelů. Základem je vždy tlakového pole v podobě izobar, dále bývají často zobrazeny oblaky a srážky, případně typ srážek (přeháňky, bouřky, sníh, déšť), někdy taky teplota vzduchu. Do těchto údajů jsou pak často vynášeny i očekávané polohy front. Výsledkem je velmi komplexní pohled na budoucí podobu počasí v dané oblasti a čase. Atmosférické fronty jsou přitom do map kresleny buď „ručně“, meteorologem, ale i automaticky, kdy se využívá metod strojového učení. Mezi oběma přístupy je určitý rozdíl, neboť roli hraje i subjektivita a zkušenost meteorologa, nicméně výhodou automatického přístupu je možnost využít ho pro jakékoliv území a jakýkoliv předpovědní čas.
Ukázka předpovědní synoptické mapy na čtvrtek 25. 12. – ukazuje rozsáhlou tlakovou výši se středem nad Severním mořem a po jejím severním okraji postupuje frontální systém přes Skandinávii k východu až jihovýchodu. Zejména nad západním Středomořím se nachází oblast nízkého tlaku vzduchu (v němčině T = tief, nízký) s přeháňkami, nad teplou mořskou vodou se očekávají i bouřky, zdroj: dwd.de
Dodejme, že v meteorologii se běžně využívají i výškové synoptické mapy, na kterých jsou znázorněny meteorologické podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické (tlakové) hladině v atmosféře. Často znázorňujeme výšku dané hladiny (např. hladina 850 hPa bývá ve střední Evropě ve výšce v průměru kolem 1,5 km, hladina 500 hPa pak v 5,5 km), teplotu v této hladině, případně proudění či vlhkost vzduchu. I v tomto případě se jedná buď o mapy vycházející z měření nebo mapy předpovědní, které obsahují výstupy předpovědních modelů. Výškové mapy jsou jednodušší než mapy přízemní, neobsahují atmosférické fronty, ale poskytují velmi důležité informace o stavu a vývoji atmosféry ve vertikálním směru. Lze díky nim získat například informace o výskytu výškových tlakových níží, které můžou přinést oblačnost a srážek za situace, kdy u země (a tedy i na tlakoměrech) bývá vysoký tlak na první pohled svědčící o stabilním a suchém počasí.
Výšková mapa hladiny 500 hPa ukazuje relativně malou výškovou níži jihozápadně od Česka, která u hladiny moře nebyla vyjádřena, zdroj: ventusky.com
Aktuální synoptické mapy nechybí na většině meteorologických webů. Na In-počasí je najdete v sekci Synoptické mapy.
Encyklopedie počasí
Přečtěte si další články z naší rozsáhlé encyklopedie počasí, která shrnuje poznatky o meteorologii a počasí. Pochopíte řadu základních meteorologických prvků a způsob vytváření předpovědí počasí.
